Loni jsem se tohoto závodu na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Ani letos to nebylo vůbec jednoduché. Ačkoli nebo možná právě proto, že závod začíná až pozdě odpoledne. A ne v Praze, ale až ve Všetatech. Nafouknu pláště a za chvilku slyším, jak mi bezduše povolila. Tmel je po třech měsících vyschlý. Není čas zkoušet vlastní nešikovnost, a tak emergentně sprintuji ke klukům z Bike emergency. Díky nim nakonec prakticky bez rozjetí po dlouhé cestě nekonečnými kolonami na Štěrboholské spojce a v Brandýse hledám pár minut před začátkem startovní pole před všetatskou sokolovnou. Nikdo nikde. Na náměstí potkávám Luka s Žábou, kteří se diví, kde jsem, když můj balík už vyjíždí. Ano, jsem tu poprvé a naposledy v prvním balíku, tedy mezi mladšími. Příští rok už budu v kategorii „Veteráni“. Ze Šlapek jsme v prvním balíku jen Hulis a já. Za minutu před výstřelem se řadím do první lajny. Trasa má pouhých 56 kilometrů, tak je jasné, že se pojede. Sice tu nejsou žádné dlouhé kopce, ale v tom bezodpočinkovém tempu to může odjet kdekoli, zvlášť když na otevřené silnici fouká takový bočák, že tvrdá lajna jede škarpou. Tajné přání vydržet s čelem na největší stoupání k Romanovu bere za své v brdku na Řepín. Chybělo jen pár desítek metrů, ale na to se historie ptát nebude. Nechávám se absorbovat druhou početnější skupinou. Chvíli se pěkně točíme, ale pak se střídání rozpadá. Mám podezření, že za to může taktika borců z Unlimited, kteří si nepřáli sjetí první skupiny, kde mají svého favorita. Než se zase nějak zformujeme, je první skupina z dohledu. Já tomu taky moc nepomůžu, když při své špici v Nebušelích špatně zahnu. Asfalt skoro celou cestu drncá (ke konci je na řadě míst úplně vyfrézovaný), tak to na nějaké pohodové svačení není, přestože jedeme celkem v poklidu. Ve stoupání na Romanov se mi zdá, že se nikomu nechce. Tak držím tempo a nahoře zůstáváme jen čtyři. Hulis bohužel mezi námi není. Hákuji mě dobře známého červeného Williera Davida Fanderlika, když to nekompromisně valí přes mšenské kostky, které mi vůbec nechutnají. Někdo odpadá, někoho naopak dojíždíme, ve výsledku jsme zase čtyři, z toho dva Unlimited. Čekám, jakou taktickou kulišárnu předvedou. David Fanderlik se nás chvilkami snaží setřást, ale neúspěšně. Nic týmového se kupodivu nakonec nekonalo. David Januška byl zřejmě rád, že se vůbec držel. Kdybych to věděl, tak bych asi něco také zkusil. Dopředu jdu, až když na Garminu vidím 300 metrů do konce a David Fanderlik prakticky zastavuje. Jenže ouha, trasa skončila a cíl je až za dalších 300 metrů v mírném stoupání. Kolem mě se proženou David Fanderlik s odpočatým Janem Knapkem. Na jejich spurtový souboj á la Hulis nemám nárok. Přesto jsem spokojený, že to dopadlo, jak to dopadlo. Bohužel nemám žádné rezervní oblečení, a tak jsem s ubývajícím sluníčkem vděčný Žábovi s Lukem, že nás s Hulisem transportují zpět k autu. Bylo to krásné a příště věřím, že budu mít čas na to si naplánovat také účast na vyhlášení a nejlépe i nocování, protože opravdovým vítězem závodu je Kolíkáč a všichni, kdo mu s organizací pomáhali :-)