3.ledna 2025 edituji první dokument Doksy_2025 a podle VLKova manuálu zasílám datovkou na policejní prezidium. Roztáčím tak kola, která se snad úspěšně zastaví v pátek 30.května až otevřu dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a zaleje mě hřejivý pocit, že to zase všechno klaplo. Že to naše dítě, které jsme s Kaprem společně převzali od VLKa stále žije a má se čile k světu!
Poslední květnový čtvrtek, nervozitou nemohu dospat, v 6 hodin naložit auto šipkami, cedulkami a sekerkou a vyrazit do Všetat na lajnovaní trasy. Je mokro, před chvíli přestal pršet, na zábradlí můstku u památníku připevňuji první startovací šipku. A hurá projet trasu, na Řepíně a Romanově zatlouct prémie, auta zastavují a zvědavě pokukují, co se tady chystá. Odpoledne tady profrčí legenda! Za Nosálovem se pořádně opotit, když skáču před vyfrézované úseky a kolem mě projíždí nakladač, co sbírá krajnice a hází na náklaďák. No tak tady to bude pěkný… Volat Kaprovi, ať ještě vytiskne info na prezenci o nebezpečných úsecích. L'Ultimo Chilometro a Cíl 100 m, poslední cedule a přát si, ať tu k večeru zažijí všichni opojné cílové endorfiny.
Odpolední Sokolovna klape jak švýcarské hodinky, máme to již nacvičené, RFC se svým kouzelným kufrem a naše holky jedou na plný výkon. Do toho mraky známých tváří, start VIP a před 16 h. dávat instrukce zaváděcím vozům a Policii. Už se to blíží, otec zakladatel VLK nám to odmávne, Lucka klepne na mobilu do tlačítka Start a Kolbaba poposedne v Tachově ve svém cílovém stánku.
Studenou nervózní organizátorskou nohou roztočit první metry 43. ročníku. Čečelice shodit srabácky na malou a točit a točit. Přejezd přelítnout a na kostkách trpět. Furt to začíná 3 a vůbec mi to nechutná. Hlavní Boleslavská v bočáku, jede se škarpa a lítá to kolem mě dozadu, jak na střelnici. Nechci to taky chytnout a zůstat sám. Furt full gas, tohle nesmím pustit. Konečně doleva a proti větru. Chvíle oddechu a bidon plný krystalu. Řepín marnost nad marnost. Odjíždí to stejně jako před rokem pod bedlivým dohledem mé manželky. To nechceš! Nahoře zoufale řvát točíme. Balík na dohled a chvílemi se i přibližujeme. Před Nebužely nabíráme další odpadlíky a letíme rozmláceným sjezdem do údolí. Chytil jsem ďouru a v údolí to zase sjíždíme do mini grupy, a zase balík na dohled. To je motivace. Úplně poblitý, NP přes 300w, ale jsme s nimi. Trochu si odfrknout a ucítit vůni ráje. Vzpomenout na Souseda s praporkem na křižovatce. Zkusím se mu předvést :-). Před Vojtěchovem odjíždím, Žába s Lukem to doufám kotví. Jó, do Ráje v úniku a po 200 metrech stoupání na Romanov zase na ocase čela. Kde jsou ty časy, když jsme to s bráchou podrželi až k prémii.
Teď se zoufale motám. Ale s přibývajícími metry se mi jede lépe a lépe, navíc, když týmový kumpán Luke mává ručičkou a hlasitě povzbuzuje. K prémii na velkou a šeptat Lukovi do ouška, jeď, co to dá! Huba plná slin a za Skramouší jsme s Pepou Vejvodou v grupě! Luku díky! Lýtka cukají, valím do sebe jeden bidon za druhým. Cíl se blíží, Luke hlásí, že jedu o prodloužené podium. Chytnout to dole, a poslat zbytek do cílového křoví. Bohužel tam toho už bylo hodně málo, a to pódium neklaplo.
Ale tohle mi už radost nemůže zkazit, skutálet se za Katkou do její zatáčky a dlouze se obejmout. Vyhlášení, terasa a všeobecná spokojenost. Navíc v záři slunce, což je malý zázrak při letošním počasí. Oranžový hlouček pulzuje radostí, škoda, že někteří chybí, tak snad za rok. S Kaprem do chatky a probírat každé vteřiny dnešního velkofilmu. Není mi vůbec zima, hřeje ten pocit, že ten náš slib z roku 2014 stále platí. Ráno si dát studenou sprchu na snídaňovou pumpu v Dubé, kde s motorkářem Oťasem dojídáme jeho zbytky řízků. Pak už se prohřívat až na Jižák, kde otevírám dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a …
Jo, na tohle jsem se těšil nejvíce, zase to klaplo, děkuji všem, co nám pomohli a těm, co si přijeli zazávodit!