Někdo mi drcnul do časoprostoru a je mi nějak těsno. Rozumněj, stíhám všechno a nic, letí to a přitom se nic neděje a všechno je stejný a úplně jinak. A do toho krásně zapadly Doksy. Nemám plán, nemám cíl, jedu protože Doksy, protože KaKo a protože abych žil, tak beztak musím šlapat.
Předstartem se ještě postarat o Žábu, kterej mě chce dnes trumfnout v timemanagementu, lípnout mu čip na helmu a šup do první lajny na start. 3, 2, 1. Jo to bylo rychlý. Čečelice z čela, pohodá. Byšice ne tak z čela, míň pohodá. Hlavní terezínky, rychle na čelo, nebo nebude pohodá ani náhodou. Na čele se to ještě spatlá, peklo nastává vždy jen na pár vteřin, kdo točí ani moc nestrádá.
Konečně odbočka na Řepín, Viky s Čespou si natahujou držku o to, kdo bude první ve sjezdu. OK, stačí mi bejt druhej, stejně jako většinu kopce. Pak mě to trochu zavře, až si řikám, že ten starší balík vůbec nejede a asi se budu muset vyloktovat ven a jet si pro prémii. No nakonec k tomu bylo dál než jen ostrý lokty, ale aspoň sem nahoře.
Za námi díra a v ní oranže helma. Takže čelo už jen já a Žába. No, tak ještě do Romanova mu můžu pomoct, tak se aspoň motám u čela, ale až pod Romanov je to přesun, že i Kolíkáč dojede a jde si hned uříznout nohy pod kopcem.
Já do půlky vcelku úspěšně hákuju a když to praskne tak si 5 lidí obhodím a dolepím se. To sem asi neměl dělat, protože v zápětí prostě shořím. OK, kolem jednotlivci, nohy zas pomalu bootujou po výpadku proudu. Do teď se mi jelo fakt dobře, tak je škoda to balit ne? Ale co s načatým odpolednem? Naštěstí viditelnost je dnes na Romanově obvzláště dobrá, tak vidím, že Kolíkáč neshořel a něco jede.
Na to, že mi to vcelku přísně odjelo dostávám geniální plán, všechny kolem nechám odjet, počkám na Roberta, a pak si je všechny sjedeme a uděláme pěknou grupu. A tak čekám, čekám.
Kolíkáč hned řve "pij co to jde" (viz foto), ale ne, asi řikal jeď. No prostě jedu, pár lidí poberu už ve sjezdu, kostky asi nikdo moc neuvisel, ale Kolíkáč se rád mučí, takže tam je. Pak si trochu zvolním do Žábovy zatáčky a hned zase do plných, protože se před námi zjevuje dres Sparty a Kolíkáč začal euforicky halekat. No co víc si přát při 400W na budíku. Nabereme Pepička a další boys a tím mám skoro splněno. Ještě sjedu asi dva lidi a pak už tam nejspíš fakt nikdo vypadlý není. Navíc mi nohy trošku připomněly, že to bylo tempo spíš na pár minut, než až do cíle. Každopádně grupu máme pěknou a tak se i chvíli svezeme. Nikdo ani nezlobí a tak mě překvapí, jak rychle se blíží cíl. Zkusím to párkrát natáhnout, ale krom explozí obou Čespových zapletenců to nic nepřineslo. A leadout do křoví s pokusem zavřít půlku lidí a umést Kolíkáčovi cestičku na terasu taky úplně nevyšel, ale i tak to byl fajny závod.
Pak v oranž grupě zpět na start, zastávka ve Mšenu, vím, že to nebyla terasa, ale i tak to bylo fajn. Holt někdy člověk frčí jen na toho autopilota a je rád, že je rád. A vlastně ještě že toho autopilota mám, dyť to bylo moc fajn. Tak zase za rok!