MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD

Kolíkač do mě před časem šťouchnul, jestli si to nechci zkusit…

No, jezdím teprve sotva třetím rokem, začal jsem s Cyklistikou až po padesátce, navíc jsem absolutní samouk a jezdím jen a pouze s mou statečnou ženou.

Takže jsem vůbec netušíil co mě v reálu čeká, nikdy jsem nejel ve vícehlavé skupině, neznám zvyklosti, žargon ani nejsem žádnej závodník.
Ráno naložím dvě kola, jedno cestou vyložím v Kokořínském dole, kde máme velmi časté útočiště a tedy i vím co mě bude čekat v Romanově, dorazím autem do Všetat, kde se hemží neuspořádaným pulsujícím pohybem pro mě nevídané množství cyklistů, všichni v mých očích profíci, parádní vybavení, klubové dresy, sebejistota, …. ale nenechám se zaskočit :-)
Najdu tedy Kolíkáče, zapíšu se, dostanu obálku, netušíc zírám na čip na sedlovku i na helmu (hmmm… asi vážně závod :-) ), oproti všem ostatním jsem v civilu, takže se rychle u auta převléknout (dlouhý rukáv nebyla dobrá volba), osondovat kolo a trochu se proskočit. Pak chvilku hledám start a zcela logicky se s respektem držím úplně vzadu a jen sleduji.
První balík odjel a za deset minut mě čeká můj první start do závodu. Kupodivu jsem klidný a těším se. Mám totiž pouze jednoho soupeře (sebe) a jediný cíl (prostě dojet).
A pak se to rozjede, jsem vážně poslední startující, ještě se zdravím s malým klučinou, co se přijel na svém kole podívat na závodníky a vyrážím !!
Nezahřátý, poslední startující, takže samozřejmě mi hlavní balík ujede a nemám šanci ho dohnat (a jelikož celkem fouká, tak velmi brzo mi dojde, že by to bylo lepší nervat se proti větru sám a občas se za někoho schovat), ale pár borců předjedu a před Byšicema se tak nějak ustálím v trojici (to už zase popadám dech jak jsem se snažil se chvostu pelotonu zcela marně přiblížit). Za chvilku se osmělím, vysvětlím že jedu prvně, nevnímám cyklistické signály a gesta, zjišťuji jak se držet “gumu na gumu”, ale do Řepína už to mám trochu osvojeno :-)
Většinou ale táhnu já, jen občas se s kolegou prostřídáme, v závěsu trojice velmi statečně šlape holčina (pardon za oslovení, ale až v cíli jsem měl tu čest :-) ).
Kostky v Byšicích, úsek po hlavní proti větru, odbočit směr Řepín, kupodivu to celkem furt jede a i když se peru s větrem, tak mám furt dost síly. Řepín už celkem prověří a tady už nohy trochu polevujou. Ale furt to jde a nadšení a adrenalin krásně fungují :-) Je to prostě krása a já JEDU !
Pak drkotající sjezd z Nebužel, na což z vyjížděk s ženou nejsem zvyklý, že se prostě z kopce nebrzdí za žádných okolností :-) Prolétnout Kokořínské údolí, kam se sice musím večer vrátit, ale teď mi hlavou běží, že se musím nachystat na Raječský kopec na Romanov, takže se zapatlám energetickým gelem a hurá na to. Kopec znám, ale jedu rozvážně, protože vím, že do cíle to je ještě kus cesty a nejsem na takové tempo úplně běžně zvyklý. A díky tomu jsem nahoře celkem bez větších problémů. Pomalu ale v klidu. Ale marně se otáčíme, kdeže je holčina, zkoušíme zvolnit a počkat na ní, otáčíme se ale nikde ji nevidíme, tak hurá dolů na Mšenské pavé. To miluju, naštěstí nahoru je to lepší než dolů :-)
Po sjezdu k odbočce na Skramouš, za prudkou vracečkou vyšlápnu stoupání a až nahoře zjistím, že za sebou nemám kolegu, netuším kde jsem ho ztratil (přetržený řetěz, jak se dodatečně dozvím). A tak až do cíle jedu úplně sám. Lobeč, Nosálov, po sjezdu vyfrézovaná vozovka probudí mou pozornost no a pak už tahám nohy silou vůle (ikdyž mě těší, že mi to vlastně furt tak trochu jede :-) ). A už si v duchu zpívám, v podvečerní krajině jsem sám, krásně ubíhá, rozhlížím se po okolních kopcích (Vrátno, Houska a hle Bezděz) a už ukrajuju poslední metry a jsem vítěz !!! Předjel jsem sám sebe a dojel do cíle :-)
Krásný spokojený pocit. Sám vím, že jsem jel dobře, že jsem zajel co jsem mohl, nic jsem neošidil.

Vydejchat, vrátit číslo, naskenovat QR kód s online výsledkama, zavolat ženě tou dobou v autobuse směr Kokořín, najít v mapě místo vyhlášení, sklouznout se do Doks, kde si dám jedno zasloužený a navrch řízek, vyhlášení borců a je čas vzít uzlík na záda a vydat se zpět přes kopec do Kokořína.

No a tohle byl “MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD”, nikdy na něj nezapomenu :-)


P.S.: Tak jak byl pro mě tento můj první závod neočekávaný zážitek, stejně neočekávaný obdiv mám k pořadatelům a všem, kteří museli přípravě a realizaci věnovat velké úsilí. Smekám před Vámi všemi organizátory a děkuji za skvělý zážitek, který jste mi umožnili :-)
Díky a doufám v další ročník i svůj DRUHÝ závod :-)