Ještě loni jsem se rozhodl, že celou tuto sezonu podřídím jedinému vrcholu, a to Beskydu. Vím, že je to takové ošemetný. Chytíš virózu, přijde extrémně špatné počasí, defekt v nevhodnou chvíli, a kdo ví, co ještě, a pak si budeš litovat, že sezona je ztracená. Ale na druhou stranu samotný veliký Kapr mne přislíbil podporu, a to je zavazující. Na jaře už bylo jasné, že Kapr sám přišel o celou sezonu, ale zase vt hned se přihlásil mne dělat domestika místo Kapra. A své rozhodnutí potvrdil i před závodem.
V Krkonoších se mi zdálo, že forma opravdu stoupá, a tak se sázka na Beskyd zda byt na místě. Pořád sledují předpověď počasí, vypadá, že bude pršet, ale po zkušenostech ze Sudet a Krkonoš už mne to nepřijde nějak zásadní. Taky bude zima, a beru ¾ kalhoty a letní dres s dlouhým rukávem. Pak ani jednou toho nelitují, oblečení bylo tak akorát.
Taktika je jednoduchá: Po prvních dvou kopcích dojet na Slovensko ve skupině, ať to stojí, co to stojí, pak vystoupit a zbytek jet rovinky za vt, kopce – své vlastní tempo. A sledovat, jak jsme na tom časově oproti mému loňskému času. A všechno jde relativně hladce. Akorát mne tak trošku zaráží, že průměrný výkon ve watech je o něco málo vyšší, než jsem schopný udržet po celou dobu. Asi o takových 10watu. A po sjezdu z Pusteven s námi nečekaně jede Standa Polnar, chlap, na kterého jsem nikdy neměl. A pořád se nám zvyšuje náskok oproti loňsku. Tak buď to vydržím, anebo ne. Nevydržel… Ještě na Solaní si pochvalují 10 minutový náskok, ale pak přijdou Kasárna, tady začínám tušit, že něco není v pořádku. To, že nohy odmítají točit, to bych čekal. Ale nečekal jsem, že páže odmítnou držet řídítka. Najednou v nich cítím takovou slabost, že musím slézt s kola, a chvíli jít pěšky. Nu a dál už začíná boj o holé přežití. Do kopce nemůžu, pač stávkují nohy, s kopce nemůžu, pač se mi každou chvílí roztřesou páže, a mám problém ne, že udržet směr, ale vůbec udržet si řídítka. Taky si všímám zvláštní věci: kolo mám nějak našikmo. Jak bych vysvětlil… Když se podívám na přední kolo za jízdy za normálních okolností, tak vidím ho jen jako lajnu, což znamená, že já a kolo – jsme vůči silnici v kolmém stavu. Ale dneska vidím oval, což mně hlásí, že kolo je celé nakloněno na levou stranu. A není mi jasné proč. Buď se mi na nějakém hrbolu hnula geometrie, nebo to já sedím tahle našikmo. (Později jsem samozřejmě zjistil, že kolo je v naprostém pořádku). Přichází Bumbálka, to je sranda kopec, je natolik mírný, že normálně si ho skoro nevšimnu. Ale dneska v půlce zase musím slézt s kola a chvíli to rozdýchat. Vt s toho mého stavu tak trošku zděšený, a posledních 10 km jedeme tak, že skoro ani jednou nemusím šlápnout. Nakonec v cíli ten desetiminutový náskok se scvrknul na pouhou jednu minutu. V cíli mám trošku problém slézt s kola, aby mi nevypadlo z rukou. Paní od pořadatelů mně chvílí pozorně prohlíží a pak se ptá, zda budu schopný vylézt na pódium. A, sakra, dostal jsem se na bednu! To tam vylezu, a nejhorším mne tam odnesou kluci z týmu Celá šlapkovská parta je tu, a zařídí pro mne bouřlivý potlesk. Tady musím složit obrovskou poklonu Vítovi, nejsem si jistý, zdá bych to bez něho vůbec dokončil, a to ještě mně odtáhnul všechny rovinky. Jsem ti nesmírně zavázán, díky, chlape.
Večerní tiskovka - to je pohlazení na duši. Aspoň jednou ročně tohle zažít – a celý rok už nelze považovat za špatný.
Před Beskydem jsem přemýšlel, zda tuto sezónu nevyhlásit za poslední. Ale teď začínám přemýšlet na obhajobu bedny za rok. Bude to ale těžší: doufám totiž, že se uzdraví Kapr, a v kategorii budu mít o jednoho nedostižného soupeře víc.