Květnový svátek cyklistiky ožívá. Hodit auto do Oken a s Vláďou roztočil nohy na start. Od Byšic potkáváme davy rozjíždějících se cyklistů. Ideální počasí, super organizace, tradiční trasa směr křoví. Těším se a vlastně bez obav z toho, že bych si to neužil.
Je tu start, mám tu čest vyvézt balík za Všetaty. Nikdo mě ale nechce vystřídat, odjíždí Viťa Novák + 1 a s nikým to nehne. Mají 30 když mezi nás vjede autobus, takže trochu cukatury do Čečelického brdku. Autobus se postaví v Byšicích do křižovatky, takže trochu zmatek, ale naštěstí dnes poslední.
Nájezd na hlavní a po hlavní se jede po kupě, přijíždí Kulhoš, schová mě před větrem a prý jestli chci jet, tak mám říct. Myslím si o něco o závodu jednoho kopce a jen říkám, že by bylo fajn v klidu přejet Řepín.
Za odbočkou z hlavní ale bočák a solidní výbuch balíku, před Kulhošem se to trhá, bolí to i v háku a já si jedu mindset “klid, klid, klid”. Kulhoš se otočí jestli tam jsem a valí dál, to mě uklidní. Velkou část díry lepí, ale pak se hrozivě zakymácí jeho loket. Kouknu kdo chce jet dál, ale nic moc. Ještě přišlápnu ale vypadá to na dlouhou bolest, naštěstí je tu ještě Jirka Šorm, tak se zas kus svezu a jsme zpět. Ale hned musíme pospíchat dopředu. Je tu totiž sjezd a Řepín. Někdo z Lawi odskočil a TFD jede tempo, takže se to jede rozumně. Hlavní cíl dojet pod Romanov se přiblížil, můžu si vydechnout a trochu si užit svezení v balíku. Nakonec jsme půlku lidi už ztratili, tak beru zpět tu hlášku o jednom kopci… bylo to těsný a velkou zásluhu na tom má Kulhoš, díky!
V údolí parkrát rozjezd přes 45 km/h ale jinak klid. Stejně rychle se ale najíždí na Romanov. Já bohužel na chvostu, ale kam bych se cpal. Odspodu se jede peklo, ve kterým bych se usmažil, tak si jedu svoje. Balík děsivě odletí, ale pak se odstup ustálí aspoň na ty odpadající skupinky a já se začínám blížit. Míjím prvního, úplně se zastavil, pak Olda Novotný, ty jo. Nahoře Kolíkáč, tak ještě zvedám prdel. Doskočím borce a na kostkách nás dovážím do grupy kde je i Jirka Šorm. Docela jedeme a dojíždíme další grupu s Radkem Vodvářkou. Je tu plno borců, tak moc nevykukuju. Musím se taky trochu oklepat. Ve sjezdu ze Žďáru odjíždíme s Radkem. Čekám jestli cukne loktem a bude chtít jet, ale nedočkám se. No mě se nechce, tak se neangažuju. Pak už je vidět, že všichni myslí na spurt do křoví. Bude to loterie, tak nemám moc ambice. 2 km do cíle za to bere Radek. Nikdo po něm nejde, tak to lepím, nohy se zdají OK. Ale v hlavě už je spurt, tak žádný blbosti. Nechám se přivřít v zatáčce, tak trochu stres a když je místo narvu to tam bez přemýšlení, trochu brzo a tak jen trnu kdo se kdy objeví, ale všichni pořád za mnou. Nohy překvapivě drží až na pásku a tak vcelku s přehledem 1. z grupy a 12. celkově. Mám z toho fakt radost. Na víc určitě nebylo. Užil jsem si to, stejně jako následný posezení, který by bylo na extra report.