Nevěřím, jak intenzivní zážitek může vyvolat takový pouťák, jako byla Lužecká Šlapka. Podle počtu a kvality reportů v tom nejsem sám. Neskutečné! Protože jsem nebyl ani druhý, můj výkon nikoho nezajímá a nebudu s ním zdržovat. To nejlepší totiž přišlo až za parkovištěm v Benecku!

Nabušený emocemi a dokonale bez nohou se pouštím z kopce. Ostatní ještě řeší závod, odjezd vázne, ale já už chci do tepla. Sjíždím volně, takže mě ještě v mírném klesání dojede zbytek skupiny a šlapu vedle Kulhoše. Dokud je cesta z kopce, jedu s úsměvem. Ovšem první brdky před pumpou strašně bolí. Z pumpy se zašiji do balíku a snažím se nějak přežít.

Vláďa má za sebou kvalitní 75 km rozjetí a nohy ve vrcholné formě. Usadil se na špici a vedle něj se po minutě střídají borci. Jeden se diví co je to za divné střídání, dokud se po 30 sekundách neporoučí dozadu. Trochu mi to připomnělo zimní wobjíždění a mé silové tréninky. Tímto se omlouvám všem zimním účastníkům. Moje minuta slávy byla rozhodně kratší než 60 sekund a padal jsem na chvost. Uf, krátká stoupání mi dávají strašně do těla, nebýt dobíjený euforií z balíku, do Lužice nedojedu.

V Hořicích objednávám kafe a dort. Cheesecake zmizí na dvě kousnutí. Luke rozdává dvě velká balení trubiček a hostí peleton. Vůbec nechápu proč se všichni upejpají a tlačím nechtěné trubičky po dvou. Odjezd, proplétáme se městem a já jsem jak politý živou vodou. Po větru to sviští a s Vláďou valíme 10minutovou špic 46 km/h, horizonty na waťáku začínají pětkou. Paráda, takhle to mám rád.

Pravda, tohle vytočení nohou po závodě by si zasloužilo vlastní vytočení nohou, zítra budu litovat.

PS: nelitoval jsem. V neděli Železniční most se ségrou a 100 km pod 3 hodiny jsou jasná známka kvality.