Minulý týden jsem odpískal Žernovský bajk pro pocit marných nohou. Během týdne jsem si dopřál těžký trénink a doufal v zázrak. Nepřišel a navíc jsem se v sobotu na výletě se ženou rozplácl o chodník a narazil si žebro a rameno. V noci to bylo na brufen, jinak bych se vůbec nevyspal. Ráno radar ukazuje krutou dešťovou frontu. Ale na Posázaví se těším, pro jistotu jsem platil předem. Když už nic, pojedu domestika ségře.

Na místě sotva vyzvednu číslo, začíná lehce pršet hodinu před startem. Podle radaru to vypadá na 2 hodiny deště, rozjíždění vynechávám a z auta vylezu rovnou u startovní čáry. Stav ramene a žebra budu zjišťovat až v závodě. Protože se mi nechce moknout, najíždím na start skoro poslední a tak musím z Hradce máknout. Studené nohy bolí, ale zbytek je překvapivě ok. Prokousávám se startovním polem až někam na chvost těch, co chtějí závodit. Bohužel jsem ztratil ségru, role domestika padá. Za odbočkou na Oplany dělá Čespa díru, lepím to, ale nenaložil jsem ho do háku. Lépe se zabuduji do balíku a zkouším pošetřit. Nějak se jede.

V Ratajích jsem si na kostkách vycouval, v dešti prd vidím, určitě to klouže. Cestou v údolí pozici nezlepším ani o centimetr a v kopci bezpečák chybí. Nástupy jsou kruté a dneska nemám krabičku plnou 500W sirek. Jsem první za čelem, v dálce za mnou velká skupina odpadlíků. Nechci na ně čekat, ale na dojetí čela sám nemám. Najednou se dotáhne sólo Jarda Rendl, chytám se do jeho háku a pouštím tam o 30W víc. Za horizontem fandí zmoklý Kolíkáč. Dotankuje mi plnou nádrž závodního nadšení a na 2 vystřídání s Jardou dojíždíme čelo.

Nástup střídá nástup, v brdku, na horizontu. Je strašný pohled na Uličného ze sedla, 6 W/kg znamená jen zmírnění propadání se dozadu. Dávám si záležet, abych kolem Šternberku najížděl z dobré pozice. Celkem se daří, nakládám 5 W/kg a balík mě nechává vzadu jako patník u silnice. Když tam naložím víc, tak zdechnu za 5 minut v Radonicích. Zvolním a čekám na zdravou skupinku za sebou - Rendl, Ježek a jeden junior. Jedeme mnohem pohodlnější tempo. Jarda má dobře nastavený tempomat do kopců. Za Radonicemi nakládáme Luka a hned je ve skupině živěji. Na špicích se střídáme s Jardou a Lukem. Kamil mě střídá jen když chce zvolnit. Občas nabereme nějaké korálky z prvního balíku. Trochu nechápu, že si na mě dovolí pokřikovat jestli nechci zvolnit na špici. Naštěstí na to funguje Lukův nástup ve stoupání a mé tempo za horizontem. Skupinka zůstává příjemně malá. Mám pocit, že jedeme dost rychle na to, aby nás někdo dojel zezadu. I Kolíkáč už oschl a může si na křižovatce vyřvat hlasivky povzbuzováním. Počasí už je příjemné a mě to náramně baví. Tedy až na kostky v Ratajích. Nemůžu ve stoje kvůli ramenu a žebru, v sedě nemám převody. Tady chybělo k odpárání málo.

Ve sjezdech jede Jarda hodně opatrně a Luke cítí šanci. Úniku nahrává Range Rover, který ho bohužel také pohřbí když dojede kolonu za dalšími korálky prvního balíku. V Nechybě už zase všichni společně. Ze Střímelic vystřelí Luke s Jardou pryč. Nejedu a ostatním za mnou chvíli trvá než začnou reagovat. Bohužel pro Luka to Jarda nechá a sjíždíme se. Já už jedu jen udržování, nohy mám v háji, ve stoje jet nemůžu ... tak cíl neřeším a nechci si zkazit parádní dojem ze závodu.

Bylo to super včetně počasí. Vlastně si nepamatuji Posázaví kde bych nezmokl. Asi to k tomu patří a já to mám přesně takhle rád.