Předloni jsem si v hlavě nakreslil strašáka v podobě nebezpečného sjezdu do Městečka a brutálního rozřazováku z Městečka. A ten bubák mě v závodě totálně zašlapal do země. Pravda, že následná vyjíždka božskou Křivoklátskou krajinou ve skupině odpadlíků byl super zážitek a jen škoda prohraného spurtu s Čespou. Loni jsem si lízal rány a Klikáče byly mimo závodní sezónu.
Letos ke zlatému hřebu sezóny přistupuji s respektem, ale ne zrovna systematicky. V pátek mi uhranul krásný letní den a v sobotu při rozjetí zatraceně bolely nohy. Nechutnající rozjetí bývá dobré znamení, ale tohle nechutnalo trochu jinak. No, zítra uvidíme. Zítra ráno píšu Lukovi, jestli náhodou nepojede přes Pankrác, náramně by se mi hodilo na někoho navalit masivní starťák.
Pokec v autě funguje a já se opravdu těším. Je krásné dopoledne, po krátkém rozjetí se řadíme na start a hurá do zahřívacího kopečka. Nacvakávám se až na 3. pokus, procedil jsem se tak do půlky obrovského balíku. Takže zahřívací kopeček docela pálí, ale sunu se pěkně dopředu. Ale i tak daleko předemnou mizí trojice a hákuje se za pořadatelské auto.
Původní plán přilepit se Technikovi na zadní kolo a nechat se dovést ke kolejním na nárazníku zaváděcího auta padá. Letí se v lajně, nejdřív to drží Čespa, pak dokonce kolega Grep. Ale nikomu se dopředu moc nechce a tak se tam zanedlouho objevuji já. Vážím, zda bude lepší spálit trochu energie na špici a mít volnou cestu do Městečka a bezpečáka z Městečka, nebo se zašít jako Technik a doufat, že to v kopci zalepí čerstvé nohy.
Nechci blbnout ve sjezdu a tak se snažím dojet mizející zaváděcí auto a za ním nalepenou trojici. Podél lajny se nasouvá pár lidí ke špici, ale střídat se jim nechce. Uhájil jsem dobrý výhled do sjezdu a na koleje dojíždím druhý. David na začátku stoupání diktuje tempo a mě se líbí. Je to tedy ukrutný mega doraz a říkám si, jestli vážně mám jet 500W v mírnější části. Ale asi mám, protože únik už se rozdrobil, prvního míjíme a brousíme si pedály na další dva. Dřu jak vůl, kopec přiostřuje a já pořád visím vepředu na 3. - 4. pozici, druhý z úniku je za mnou. Kopec zmírňuje a já najednou určuji tempo. Mozek bez cukru, nemyslím, valím hranu a ploužím se za posledním z úniku. Kopec už zmírňuje, dojíždím ho a parkuji se do háku. Nechci moc ubírat, protože by mi mohlo dojít jak moc to vlastně bolí.
Za kopcem se připojí druhá skupinka a v 15 lidech a neobratně rozjíždíme kolotoč na následující houpavou pasáž. Normálně bych se kochal českou zahrádkou. Kdyby se strašně nevalilo. Miluji přelety krátkých brdků a svištění kol na klesavých rovinkách. Krása střídá nádheru, netřeba koukat po krajině. Marně si snažím vzpomenout kdy přijde nějaký přísnější kopeček a tak se držím raději vepředu, kdyby náhodou vykoukla stojka za zatáčkou.
Skryje určuje tempo Jarda, nekazí si poledne a jedeme pěkně rovnoměrně. Čekám kdy z toho někdo nastoupí. Mě se do toho ještě nechce, ale někoho to určitě napadne. Několik zrychlení přichází, ztratíme pár korálků, ale nic víc. Až v klesavé části uprostřed kopce se to stalo.
Závod rozhoduje cizí spadlý řetěz. Tomáš ochotně pomáhá a tlačí soupeře do zad. Zařídí pěkné rozptýlení druhé poloviny balíku a hlavně překáží přes celou cestu. Než se situace vyjasnila, nastupuje trojice a na rovině je nikdo nesjíždí. S neomluvitelným zpožděním se natlačím dopředu, tady si nechci nechat ujet vlak. Ztráta 200 metrů se moc nezmenšuje, mávnutí o vystřídání vyšumí do prázdna. Zato zezadu letí dvojice a míjí mě nekonečně rychle. S prázdnýma nohama nechytám hák a je to v háji. Ve strašně natažené lajně každý za své prohráváme boj o zlato už v půlce závodu.
Broumy se asi nejedou, jindy těžké strmé stoupání zalepilo to 12 minut tempa občas přerušeným trochou intenzity. Zbytek skupiny evidentně dozávodil a touží jen o přepravu do cíle. Alespoň si užívám sjezd do Zbečna. V posledním kopci už se trochu jede, ale ztrácíme asi jen nabrané korálky z první vlny. Dojíždíme ve stoje hopsajícího Luka, doufám, že se chytil do skupiny. Jak mají všichni natažené držky, tak rádio nehleslo celou hodinu a půl. Krátké klesání a závěrečnou třetinu kopce diktuji tempo. Nechci aby mi tu někdo kazil náladu nastupováním. Nikdo nenastoupil a asi jsem odpáral Davida, protože Jarda pookřál a vidí se v dresu mistra UAC.
Na kopci přemýšlím co se závěrečnými 8 kilometry. Zašít se k Technikovi a doufat, že se nějakým zázrakem vzpamatuji? Blbost, jen mi vytuhnou nohy a dojde mi jak moc to dneska bolelo. Jarda je při chuti a chce to rozhýbat, aby nás náhodou David zase nedojel. Skáču mu do háku, poodjíždíme, ale ne daleko. Najednou se objevuje Luke a letí z balíku. Skáču za něj a chvíli si zvykám na tempo, vystřídám a snažím se jet podlahu. Ve spurtu to mám jasně prohrané, tak třeba bude balík línej zvednout zadek. Jenže není.
2,5 km před cílem Rozjíždí Luke mohutný nástup před celkem nepřipraveným balíkem. Letím půl kilometru v lehkém klesání šedesátkou, fakt se snažím, teče mi slina, stejně se najde dost bláznů a nenechají nás zmizet.
Jsem totálně vyždímaný, v tomhle stavu nemám ani na rozjetí spurtu pro Technika. Jedu zepředu, předjíždějí mě spurteři, ždímám ze sebe poslední kapku wattů, přejíždím nápis 100 metrů a konec. Cílová čára je nekonečně daleko, já jsem na 5% cílové vlnce zralý na malou placku.
Bylo to masakrální, nádherné závodění, nataženou držku rovnám až domu a dojem trvá doteď.