Ve středu před týdnem mi Kuře opravil nastavení posezu na koze. Hodně mi snižoval sedátko, to bylo podezdřelé. Doma s metrem měřím sedla a objevuji příčinu. Trenažer má výšku srovnatelnou s nově nastavenou kozou, ale silniční kolo jej má moc vysoko. Opravil jsem a s krásným hřejivým pocitem vyřešeného problému si ve středu na koze totálně odpravil nohy. Tisíce km adaptece na vysoké sedlo zásadně protestují proti čerstvjé opravě. Ve čtvrtek zkouším vytrvalost s důrazem na kruhové šlapání a nohy bolí snad ještě víc. Večer kafrový krém, protažení a víra v lepší zítřky. Sobota místo obvyklého rozjetí je ve znamení prahových intervalů. Adaptace na sedlo konečně začala, ale k optimu bylo daleko.
Na závod jedu s Technikem, nabírá mě na čas, na pumpě od šlapky přebíráme kabelku a svištíme do Slatiňan. Registrace probíhá nečekaně hladce, to se vůbec nepodobá CK Pardubice. Vše běží jako na drátkách, na parkovišti v oranžovém hloučku připravujeme sebe a kola, probíráme všechno možné. V příjemné atmosféře krásného předzávodního rána ze mě padá nervozita. Ovšem rozjetí jde ztuha, v prvním stoupání nemůžu předjet slečnu na trekovém kole. Nohy jsou gumové, šlapání do kopce bolí, předstartovní nervozita se vrací :-)
Ve startovním koridoru se řadí jednotlivé balíky a ředitel závodu kontroluje docházku. Hmm, mistrovství republiky je holt lepší společnost. Předstartovní nervozita se mění v paniku. Naštěstí Vláďa vedle mě řeší kam s banánovou slupkou a tím vyplní nekonečné odpočítávání minut do startu.
Ze startu se nikam neletí, obskakujeme díry v silnici, balík se oťukává. Podle Vládi se první dvě kola nic nejelo, moje nohy mají opačný názor. Hned v prvním kopečku dostávají gumové nohy pořádnou facku. Naštěstí je to krátké utrpení a přichází čas na vydýchání. Po třetím podobném oťukávacím nástupu už jsou nohy poslouchají a hned se jede veseleji. Druhé kolo se opravdu jede v klidu. Ve třetím se jede už hodně svižně. Naštěstí se nikomu nechce letět celý kopec v kuse a tak mám dost času na posbírání sil do dalšího stoupání. Před vrcholem nabíráme Luka. Normálně se cítím jako profík, mám svého domestika s bidonem 🧡 To je mnohem víc než hromadné čůrání peletonu na Sudetech.
Na vrcholu třetího kola to v mumraji pomíchaných balíků pozičně podělám, najíždím do rozbitého úseku vzadu a nic nevidím. Navíc je přede mnou i Honza Pícha, kterému dneska sjezdy vůbec nevoní. Ač nerad, musím ho předjet v zatáčce venkem, a gravitace mě postupně táhne dopředu. Až tak, že se nedokážu vynout špici pod kopcem a do čtvrtého stoupání najíždím s unavenýma nohama. A zrovna se jede. Auuuu. Nejen první stoupání před cílem, závodí se až nahoru. Tentokrát se balík očesává. Doluji z nohou vše, tohle je o hlavě. Vláďa se dere dopředu a já ho prostě musím uviset. Na vrcholu jsme trochu ucuknutí v 6 lidech. Netrvá to dlouho a je nás zase asi 13. Nástupy už opravdu horzí odjetím, dolepování bolí i v háku. V jedné zatáčce se mě snaží objet soupeř vnitřkem, ale dvakrát si drbne pedálem a dvakrát poposkočí o metr ven. Naštěstí si nedrbnul potřetí, mě ke krajnici zbývalo už jen 20 centimetrů. Letí se dál a pořád se závodí. Ke konci kola to tam musím vsadit půl minutu maximum a dotáhnout odjíždějící dvojici. To mi nedělá radost, navíc mě to dole vyplivne na špic. Mé vlažné tempo vyprovokuje další nástup. Sice ho nesjíždím já, ale stjeně musím máknout, abych udržel rozumnou pozici. Uvědomuji si, že nemám plán na spurt. Cílem bylo neodpadnout v kopci🤷. Vlastně mi konec závodu kazí super vyjížďku.
Ze závěrečného stoupání mám obavy, jenže ono se jede úplně jinak než jsem čekal. Začátek kopce je ucukaný, k mé smůle se závodník předemnou vycvakne z pedálu a balancuje přes celý jízdní pruh. Nedokážu ho objet a musím zpomalit. Naštěstí se zrovna nejede, dotáhnu se na chvost skupiny akorát na další nástup. Sirky v mé krabičce jsou všechny vypáleny. Balík se totálně roztrhal, mistrovský dres mizí za horizontem. Naštěstí mě nakládá Vláďa a z posledních sil si nenechám vzít TOP10.
Uf, to bylo veliké, sotva se vleču. Vláďa hodnotí závod, vůbec se nejelo! Chce ještě potahat poslední kolo Lukovi. On snad jel jiný závod. Zkopce dojíždím oranžovou dvojičku, ale nohy hlasitě protestují hned v prvních metrech stoupání ... tohle nepůjde ani náhodou. Vzdává i Vláďa. Volně se vracíme do Monaca, směníme čip a číslo za jídlo a pití. Uvelebení u stolu na terase rozebíráme závod. Krásný den, díky!
PS: při pondělní kompenzaci krásně kruhově šlapu na sníženém sedátku.