Podzimní vlna závodů se pěkně rozjíždí. Po těžkém Posázaví a Králi Šumavy mám v kalendáři pro jistotu dva závody za víkend. Na rovinkách Nepoliské stovky jsem nezazářil a závod vyzněl spíš jako rozjetí na Železného Dědka. Ráno jedu s Technikem na start, těším se a chci si spravit chuť.

Dorazíme včas, dobře zaparkujeme, vyzvedneme čísla a připravujeme kola. Přijíždí Luke od auta někde na trati a jdeme se rozjet. Šok střídá pochopení proč postarší traťák stojící vedle našeho auta říkal, že by tuhle trať na silničním kole nejel. 1200 metrů klesání pod kopec dne je prakticky nesjízdné. 4 vsrstvy záplat na rozpadající se, 3 metry široké, polní cestě. Tohle v balíku nejedu. Mít tu vlastní auto, naložím kolo a jedu pryč. Vážně zvažuji, zda si nenakliknout kilčo po okolí.

Po startovním výstřelu se jede za zaváděcím autem přes zvlněné pasáže za Teplýšovicemi. Pohodička, žádná strkanice a vlastně zábavně svižně. K tankodromu se najíždí krokem, nechávám si obrovský rozestup a dobře dělám. Z meze se vynořil závodník s kolem plným trávy snaží se zapasovat zpět na rozbitou asfaltovou pentli mezi poli. Proboha, proč jedeme tudy!

Ostrý start přichází pod kopcem dne, zatápí se postupně. Jsem tak nějak v první třetině, nemám zrovna bezpečáka a nohy tuhnou. Rychlé rozhodování co s tím, poslat tam všechno a třeba chytit nohy z nebes ve druhém kole? Nebo dělat společnost Lukovi. Vycouvat mi šlo samo, bohužel dolepit 3. odjíždějící skupinku Luke nezvládl.

V hlavě se zrodil plán na dopoledne. Potáhnu zvlněnou část na doraz, kopce mimo červená čísla a tankodrom na jistotu. První kolo na rovinkách podlahu Luke pohodlně akceptuje v pěkném háku, ale horizonty nechutnají. Nechci prudit při nedělním dopoledne, také by mohl přijít někdo mladší, rychlejší a vrátit mi to i s úroky. Kolo za kolem jedu rovinky pořád pěkně svižně, horizonty můžu podržet víc a víc. S přicházející únavou až na svůj doraz. Luke se kompletně oklepal ze smrti po prvním kopci. Dojeté skupinky luxusně odpáráváme. Nástup v kopci a odlet na horizontu. To je boží. Zatáčky začínají být hladší, jen mám strach měnit stopu mezi jednotlivými koly. Ale přestřídání v nájezdu na tankodrom mě vlastně i baví. Nálet 58 km/h do 120° pravé zatáčky. Já zbytečně venkem, Luke ideální stopou vyjíždí 3 metry přede mnou. Chvíli si odpočinu za Lukem v rozbitém sjezdu. Bomba, fakt si jízdu ve dvou užívám. Jen teamové rádio nějak ztichlo.

Kolem 7. kola nahlas přemýšlím, jestli jsem se nepřecenil. Normálně mám strach z rovinek za kopcem. Hltám tyčinku a málem se udusím. Bez dechu odpadám a Luka dojíždím 2 kilometry následujícího klesání. Těsně před koncem kola nás předjíždí zaváděcí auto, znovu tlačím na pilu. Přeci nedostaneme kolo! Průlet cílem máme s brutálním fanděním patřící absolutním vítězům. Boží. Zaváděcí auto nám z nějakého důvodu zůstává a trochu mi rozráží vzduch. Jedu doraz. Luke drží v háku. A trojice padesátníků za ním.

Táhnout někoho cizího se mi vůbec nelíbí, ale nějak nejdou urvat. Až v posledním kopci odpadají. Jenže Rubáš se dotahuje zpět a jde dopředu. Takhle ne! Zkouším co mám vlastně ještě v nohách. Luke to určitě zvládne, občerstvovačka za 400 metrů, za kilometr auto, za 5 km cíl.

S Rubášem vyjedeme nahoru, pak se chvíli přetahujeme. Ve sjezdu nemám nárok ujet, zatáčky jedu snad i v ideální stopě, pak nástup. V dalším klesání je znovu na zadním kole. Nechávám toho, dostanu pochvalu za pěknou špic a sjíždíme do Teplýšovic. Jedu v klidu, nechci se tlačit dopředu před závěrečným esíčkem. Ale za esíčkem najednou Rubáš zvedá zadek do spurtu. Hmm, dokážu stáhnout 10 metrů díru a předjet ho? Vezmu za to, nechám se nasát do háku, překvapivě mám perfektní převody a čáru přeletím o 10 cm dřív.

Musím říct, že teamová projížďka s číslem na řídítkách je víc než sólo kilo. A navíc jsem si odvezl domu pytlík arašídových křupek za 3. místo. Bohužel to beru jako vizitku upadající legendy než ocenění sportovního výkonu. Ale co, neděli jsem si užil a Luke si mě v telefonu nezablokoval :-)