Dva týdny od Rytířova jsem se skoro nepohnul a nabral dvě kila. Vytrvalost nabraná z výletů je pěkná, ale závodní intenzity chybějí. S myšlenkou, že nejlepší trénink na závod je závod, tedy vlastně „vyjížďka“, bez ambicí poprvé navlékám oranž kombinézu.
Do Uhlířských Janovic se jede podle očekávání relativně v poklidu, pominu-li některé motoristy, kteří pro náš koníček nemají příliš pochopení. Závod začíná v dlouhém stoupání od Kácova. Zpočátku držím pro mě šílených 5 W/kg, ale v závěru watty padají a tepy stoupají na 179. Kopec zvolní, ale hlava ani nohy nedovolí, abych docvaknul vzniklou mezeru. V prudším závěru kopce se připojuji do skupinky s Kolíkáčem a Kanaďanem. Je tu i Thomas Cupl, tak si říkám, že na tom snad nejsme tak zle. Sjezd Zdebuzevsí jedu za Kanaďanem, který je kupodivu ještě opatrnější než já. O co v zatáčkách zpomalíme, o to musíme v rovinkách dotahovat, takže si moc neoddychneme. Následuje další kopec od Blanice. Chvíli se držím, ale potřebuji zvolnit a vystupuji.
Od té doby, tedy prakticky půl závodu, jedu téměř sám. Ohlížím se, za mnou nikdo. Za Divišovem zahlédnu v dálce Hulise, kterého dojedu v Třemošnici. Spolu pokračujeme do Chocerad, kde nás zdrží kolona aut za autobusem. V kopci z Chocerad se ohlížím a Hulis nejede, tak pokračuji sám, protože před sebou vidím dalšího cyklistu. Před Ondřejovem ho dojíždím a zjišťuji, že nemá startovní číslo. Prohodíme pár slov a loučíme se, když on pokračuje po kostkách vzhůru a já odbočuji na Hradové Střímelice. Ve Stříbrné Skalici vidím konečně jednoho odpadlého závodníka, kterého bez boje předjíždím a do cíle dojíždím sám na 22. místě z 41.
Bobek na dálku z Šandovky komentuje můj výsledek jako „propadák“. Nezbývá než vstávat a cvičit! Omlouvám se všem, kteří ode mě měli velká očekávání, a chlácholím se tím, že mám ještě celou kariéru před sebou. Počasí se náramně vydařilo a bylo to pěkné. Šlapky byly vidět v úniku i na bedně. Snad příště nebudu jen do počtu.