Sázavák, jelikož nejsem úplně závodní typ a v oboru nemám takový přehled, tak mi trvalo dlouho, než jsem pochopil, že se nejedná o Posázaví. Posázaví jsem už jednou jel musím uznat, že kopci se vyrovná Křivoklátsku, které je spíše můj lovný revír.
Jelikož propozice zněli jako něco, co bych mohl přežít, jsem začal o startu uvažovat.
V sobotu ráno jsem splnil manželské povinnosti (čti, umyl okna v půl bytě) a dovolil si zažádat o opušťák a 100,- odměnu za pěkně vyleštěné parapety. Více než hodina na přímém slunci s IRONEM v ruce mi jasně napověděla, že dnes italská móda povoluje krátký-krátký o proti předchozím norským dnům.
Cesta na start, do míst, kde jen vím, že teče prý nějaká známá řeka a je tam mnoho vesnic o kterých všichni mluví jako, že znají pomalu i jména starostů, pro mě bylo tvrdé vhození do východního pražského bloku.
Na startu se to začalo hemžit 60kg twiggy tyčinkami s příchutí pomeranče. Všichni formičkově stejní a rozeznat se je dalo, jen podle kola. Jediná Žába v balíku přečuhuje výškou a hmotností, nepřipomínající vrchařskou kostru.
Pro mě vyloženě horská etapa jasně stanovuje limity. Držet se co nejdýl v balíku a pak všem vysvětlit, proč jsem shořel.
Měl jsem opravdu obavy ze startu, zda se přemotivovaní jedinci nepokusí bláznit hned v prvních metrech a smotáme se ještě před první ostrou pravou zatáčkou. K mé velké radosti byl balík složen z jezdců, kteří ví, že by to byla pěkná blbost, to jede v klidu až na příšernou část do Janovic, kterou opravdu nesnáším. Rovný, rozmlácený, větrný úsek, plný nervozních aut. Balík jede kompaktně a autům nezbývá než pochopit, že předjíždí velký autobus.
Za Janovicemi ztrácím přehled, kde na světě jsem a můj další popis bude jak tenká čára do slepé mapy ČR.
V předu se pár kousků pokusilo o únik ještě před jakýmkoliv kopcem. Tyto jezdce jsem si za nesmyslnou akcí zařadil do kategorie Hvězdná pěchota. A kupodivu nakonec nedojeli o moc lépe než já.
Balík se začal formovat a já udělal zásadní chybu, která rozhodla o mém pořadí a úspěšně se zařadil do Hvězdné pěchoty. Věděl jsem, že kopce teprve přijdou a já se zbytečně dostal na špic kontrolovanou Žábou.
90kg vrchař týmu Šlapek svou pozici nechtěl opustit a přiložil ještě s jedním jedním borce v předu pod kotel. Viděl jsem, jak se mi to na bočáku pomalu trhá. Jediná šance je odstřídat. Pokynu nějakému uniformnímu oranzovému kostlivci za sebou a nic. Zkusím ještě jednou a nic. Vyjedu co nejvíc na vítr ke středové čáře, aby měli za mnou šanci. Kupodivu se všichni za mě statečně schovali a zase nic. Říkám OK, Žábu nechám dojet si pro bednu a zpomaluji. A zase nic, nikdo nejede. Mačkám dost Grepové šťávy, svěšuji nohy a nechám Žabodvojci jet. Řadím se na konec balíku a trochu šeřím. Poprvé se ohlížím a vidím, že balík není až tak veliký jak jsem si myslel a za mnou je jen několik hlav. V zápětí přichází něco, čemu všichni říkají Kácov. Proč to nevím, asi nějaké místo na mé prázdné mapě. Najednou se to cele rozjelo a ja na chvostu koukám jak Grep v prázdné přepravce, kde všichni jsou. Vidím jak Tomáš Cupl propadá do zadu a nechápu co se děje. S Kanaďanem po boku se pokoušíme chytit máloo skupinu před námi, kde je Kolíkáč, Nemi a ještě tak dva další jezdci. Tuhle stíhačku jsem vzdal, protože jsem věděl, že kopce teprve začínají a jet 5min 480W, jak mi později Kanaďan vyprávěl, jsem nechtěl a věřil, že si najdu skupinu za sebou. Omyl, jezdci mé výkonosti byli roztroušeni po trati v předu i vzadu, bez možnosti složit nějaký pěkný GangBang. 20min jsem jel sám na dohled skupiny, kterou Kanaďan s vypětím sil dotáhl, než mi zmizeli úplně. Celou dobu se to dělo i za mnou. Skupina 4 borců za mnou mě ne a ne dotáhnout. Výhodu by to sice velkou nemělo, protože kopce stejně každý jede za své a z kopců serpentinami jsem ocenil vlastní stopu, ale morálně by to povzbudilo. Raději jsem měl ale bezpečák a následovala tedy samotka přes několik kopců, několik vesnic, několik skopců...bystrý čtenář jistě nahlédne, kde to asi bylo...já ne. Nakonec se Martin Klícha ze stíhací skupiny za mnou utrhl a pomalu mě sjížděl.
V jednom nejmenovaném vrcholku kopce jsem na něj nakonec počkal a chvilku to táhli spolu. V dalším nejmenovaném kopci jsem potřeboval na vrcholu orazit a zpomalit. Jeho 60kg mužné tělo ale kopec moc nezaměstnalo, tak jel dál a pomalu se mi metr co metr vzdaloval. Na rovinách naopak mé dynamičtější 80kg tělo zase náskok stahovalo, ale rovin, považovaných u mě pod 4% stoupání, bylo jak šafránu. Pak přišla v jedné vesnici ostrá levá, mluvil o tom Kolíkáč na startu, takže další bystrý čtenář doplní mou slepou mapu, jsem zahlédl Hulise. Martin Klícha ho ještě před cílem sjel, já už nedostal dost rovinových šancí. Takže pořadí zůstává a dojíždím do cíle s radostí dobře umytých oken, skvělým tréninkem kolem té slavné řeky, překonání příšerné části do Janovic bez ztráty kytičky a nepoložení se na stěrkových sjezdech.
Počasí přálo náramně, organizátoři nedostali pokutu a puding byl.
Za mě super časovka jednotlivců, masakr v balíku zejména v hojných sjezdech, krásná krajina a velké dík organizátorům a doprovodným vozům za černou práci, která není nikde vidět, ale je nesmírně důležitá pro běh každé akce.
Čerstvě vymačkaný Grep děkuje za pěknou sobotu a opravdu se nenakrájí z výsledků co měl. Jel to pro radost a více šťávy do kopců prostě nebylo. Amen.