Počasí se začíná zlepšovat, zima ztrácí svou sílu a vypadá to, že nás už konečně nadobro opustí. Její následky a následky své lenosti a dloooouhého zimního spánku na sobě stále cítím víc než dost. Podařilo se mi získat PR, o které jsem vůbec nestál a to vidět na váze číslo 75!!! Pohled do zrcadla byl alarmující. To bude parádní závodní sezona… :-))) Dva dny před Sázavákem lezu na váhu, která mi ukáže 71,6kg. No, žádná hitparáda to není, ale alespoň to není 75… V nohách letos cca tak 2,3k km… Posledních 14 dní bídný počasí, u nás na severu opět dokonce i se sněžením, takže jsem byl na kole 2x… Vůbec se na závodění necítím, ale s vidinou té předpovědi se na víkend neskutečně těším. Profil mě děsí, protože moc dobře vím, co za lidi na Sázavák jezdí… Nechci odpadnout hned někde po startu a pak se plácat někde sám… Dal jsem si cíl dojet v baliku alespoň do Uhl. Janovic, cokoli dál beru jako úspěch… :-D
Jelikož závod startuje až ve 14h, ráno vstávám v pohodě bez budíku. V klidu vše připravuji. Před obědem ještě holím nohy. Pak vše s Daffym naházíme do auta a valíme směr parkoviště, kde už je poměrně slušně narváno. Vidím dresy, který mi přidělají pár vrásek na čele, ale nestresuji se. Vím, že na to dnes nemám a jdu si to prostě užít a opálit se… :-))) S Daffym dávám krátký rozjetí v cílovym kopci a pak se vracíme k parkovišti, kde už se všichni srovnávají na čáru. Pár slov k trase od Kolíkáče a jde se na to. Úvodní metry patří právě Kolíkáčovi, který to vede v klidu do první ostré pravé nebezpečné vracečky, kde nás i stihnou vytroubit první protijedoucí auta. Krásně nám to začíná. Sjíždíme do Oplan, což je můj první a zároveň největší strašák, aby mě to nevyklepalo už tady… Naštěstí se to jede v klidu a kousek před koncem jedu vedle Daffyho, tak si dělám srandu, že zatím tu jsem, tak je to dobrý… Prohodíme pár slov s tím, že plánujeme jet se uklidit někam dozadu. Při výjezdu na hlavní se dostávám dopředu vedle Čespy. Zatím se nikomu moc nechce, takže je stále čas žvanit. Po chvilce zalehnu, že zkusím balík trošku rozpohybovat, ale když se otáčím, zjišťuji, že za mnou nikdo nejede. Nepříjde mi, že jedu nějak extra ostře, takže pokračuji v nastoleném tempu, abych roztočil nohy. Chvílema se dostávám poměrně blízko k zaváděcímu autu, což na jednu stranu pomůže a uleví, ale na druhou stranu doufám, že si toho Turista všimne a přidá. Vyloženě brzdit se mi kvůli tomu nechce. Po krátké době samotky vepředu mě dojíždí Čespa, který okolo mě prolítne jako raketa a říká, ať jedeme. Že to zkusíme alespoň do Janovic, kde to bude po větru. Když vidím, že je tu sám, skáču mu do háku a výrazně zrychlujeme. Nešťastné chvíle s autem se opět opakují… Jsou úseky, co jsou ok a jsou úseky, kde jedeme nalepení za autem… :-S S tím nejsem úplně spokojenej, tak svěšuji a nechávám Čespu pokračovat samotného. Hlavou mi bleskne, že to možná nebylo nejchytřejší řešení. Možná jsem mohl dojet dál a brdek za Janovicema si vyjet v pohodě s bezpečákem. V rámci fair play se ale nechávám balíkem dojet ještě před Janovicema a uvidíme, jestli těch pár wattů s Čespou bude teď chybět. Když jsem jel minulý rok zaváděcí auto já, tak se to tu už dělilo, takže čekám, co se bude dít dnes. Lehce se zrychluje, ale nic co by nějak extra bolelo, takže mám radost, že jsem právě splnil svůj stanovenej cíl. Po brdku to pár jedinců zkouší, celé se to natahuje do lajny a začíná se závodit. Připadám si jako abstinující alkoholik sedící na baru zírajíc na rozlitého panáka. Po chvilce odolávání už to nejde dál, sahám po panáku a vypiji zbytek obsahu. Po prvním kontaktu alkoholu s jazykem a následnym polknutí se v mozku opět spouštějí dlouho uspané chemické reakce a procesy. Zorničky se roztahují, alkohol postupně prostupuje tělem. Ten hřejivý pocit v končetinách je neuvěřitelně návykový. Najednou chci víc, potřebuju víc...!!!! :-) Pořád se se Žábou motám vepředu kolem špice. Už ani nevim, kdy naposledy jsem si takhle užíval každý šlápnutí, každej metr závodu. Za poslední sezóny to bývalo jen tupý dupání do pedálů, ježdění po půlce Čr a honění bodů do poháru. Pak následný deprese, proč to dycky odjíždí a že budu mít o 20 bodů míň… :-)) No nic, zpátky k závodu. Žábovi se povede ve dvojici odskočit od baliku. Skáču tedy jen do háku a jedu druhý flek. Po chvilce mi týpek ukazuje, ať střídám… Nevidím jediný důvod proč se tady šrotit a sjíždět týmový parťáky, ať už Žábu nebo někde vepředu ještě Čespu, který by mohl vytvořit vepředu oranž duo a pomoc si… Je tu další výzva ke střídání, stále nereaguji. (po přečtení reportů na webu zjišťuji, že to byl Grep, který se o mě v jeho reportu docela opíral… :-))) Njn, sice už jsem o něm z vyprávění nebo reportů slyšel, ale bohužel neznám a jak nevidim oranž dres nemám důvod pomáhat… :-))) ). Konečně se to přes zajisté n*sraného Grepa a mě převalí. Chytám opět hák nyní pravého rychlejšího pruhu… Když vidím, že má Žába už docela slušný náskok, zkouším za to vzít sám, že bych k nim zkusil doskočit. Ale kde pak, ostatní mi nedali ani metr, takže to začínám opět betonovat. Nechápu, jak je to možné a kde se to ve mně bere, ale dnes mám nohy z nebes… Padáme ke Kácovu, kde začíná už o poznání zajímavější kopec… Začíná se přikládat pod kotel, už to není tak příjemný jako doposud, ale nohy z nebes stále fungují a stále dokážu hlídat pozici okolo TOP 10… Všechno jde relativně dobře do té doby, než se začne blížit konec stoupání, kde to ještě trošku utahuje… Na cca posledních 500m kopce už jsem na limitu, vím, že je to jen kousek, takže se hecuji a i když pomaličku couvám balíkem furt nejsem poslední. Což už neplatí při odbočce doprava, plápolám kousek za skupinou a zkouším ji docvaknout. Škoda, že nekončí kopec u odbočky, to bych tam ještě zůstal, ale následný minidloubáček před sjezdem už jsem prostě nedal, spíš hlavou… Když se vzpamatuju z toho, co jsem to právě vykouzlil a nechal si odjet balik na který chybělo pár metrů, znovu zakládám a ždímám se z kopce. Je to fakt na kousek. Rozhodně nejsem nejlepší sjezdař v baliku, ale na moje poměry jedu sjezd docela hranu, ale k baliku se nepřibližuji ani o metr… Není se čemu divit, když tu po závodě padaly KOMy z kopce… Následnej kopec se smiřuji s tím, že je konec a zvolňuji. Před Divišovem mě dojíždí Kolíkáč se svojí skupinou, ale bohužel nejsem schopnej se znovu dostat do tempa, takže se na moc dlouho nesvezu. Od Divišova jedu sám do Třemošnice, kde mě nabírá Nemi. Začíná se projevovat malej nájezd km a žádný kopce a intenzity před závodem. Místo nohou z nebes už cítím jen bolest. Nemi jede parádně, rád bych mu pomohl a vystřídal, ale sotva za ním visím. Je to tu pořád nahoru. Konečně se dostáváme před Vodslivy, kde to bude kousek z kopce… Nutně si potřebuju vorazit, jenže kdepak… Nemi je proti a musím jet i z kopce, aby mě tu nenechal. Dole v Choceradech chytáme kolonu aut za autobusem, což mi vůbec nevadí, že musíme skoro zastavit a proplejtat se mezi autama. V kopci na HP mě Nemi vyklepává hned v úvodu, kde začala moje sólo jízda až do cíle. Sice to bolí, ale zatím je to bez křečí, tak se snažím jet aspoň trošku v tempu. Od Skalice předemnou daleko nikdo, za mnou v dálce jeden sólista, který mě nakonec v cílovém kopci ještě skáče. Tam už prostě nebylo z čeho… :-)
Letošní Sázavák pro mě bylo takový zmrtvýchvstání. Po dlouhých měsících je to zase tu a opět v tom lítám!! :-) Co víc si přát než v prvním závodě skončit 9. z 9. a bejt s tim spokojenej… Teda cože? :-))) Hulis nejsi nemocnej?? Nee, vážně, výsledek špatnej, ale vzhledem k okolnostem s tim, co jsem předvedl a zajel v první půlce spokojenej bejt musim… :-) Dneska prostě na víc nebylo. Každopádně jsem motivovanej dál makat, zhubnout další kila a do příštích závodů se zas někam posunout a dojet s čelem o kousek dál… Díky všem, kdo jsou nějaký způsobem se Sázavákem spojený… :-)
PS: tradice se mají držet, takže po závodě klasicky s Daffym zapíjíme moje narozky. Padlo několik pivsonů a flaška rumu, spát jdeme asi v půl 4 ráno! :-))) Na regeneraci si myslim, že ideální… To je ta moje amatérská cyklistika, viz. report Rytířov… :-)))