Jel jsem celej kopec přes 380W, nahoře se otočím a za mnou 30 lidí. Takhle nějak to v neděli v Kolodějích komentoval vítěz. Já už mezi těma 30 bohužel nebyl. Zlomil jsem se asi po 7mi minutách kopce. No zlomil, ono nejet svoje 6 minutový maximum najednou 10 minut asi není zlomit se. Prostě na to nemám. Nicméně jsem se zavařil v tom horku a vlastně jsem se už do konce neprobral.
Na kopci padám do háku za borce, co vypadá, že pojede a vyrábíme skupinu asi 7mi lidí. Přijde mi to jako docela povedenej scénář, nikdo ani moc nechce jet, takže klid. Jenže jak se silnice narovná, je vidět balík a najednou pár lidí ožívá. Valíme do balíku, taky se otočím a před nájezdem do posledních 4 km, kde je asi 5 zabijáckých stojek jsme v balíku. Samozřejmě úplně k ničemu, ale těm lidem to za to vždycky stojí.
Nicméně odpadáme znova hned v té první a nejvýživnější stojce. Mohl jsem být nahoře o 5s rychlejc, kdyby přede mnou člověk neshodil řetěz, ale výsledek by byl stejnej, takže nepanikařím. Odpadá imho těch stejných 7 lidí, plus možná i pár dalších, ale přes ty stojky a točky se žádná skupina neformuje a odjíždíme každý za svý. Když skončí stojky a tempaři by to mohli pospojovat, tak naopak tempaři jedou tempo, co se nevysí vůbec v pohodě a pořadí se zase přesýpá. Vzpomínám na svou první účast a report - jo je to drsnej kraj. Místo skupiny tedy boj o 30. místo a já nějak nemám morál to rvát ve 32 stupních na úplnej doraz a radši jedu soustavné tempo. Startovní vlna intenzit stačila a ještě mě čeká 2x 5 stojek... až až intenzit na to, že jsem se od března věnoval jen vytrvalosti a tempu do delších a hodně dlouhých kopců. Tady je člověku župan (Joux Plane) k ničemu.
Objedeme rovinatější část ve 3 a dva z toho pěkně točíme. Pak kolegu co nestřídal ztrácíme, stojky zkouším tedy viset tempo dobrého tahouna. Jako dalo by se to jet rozumnějc, pak by se nám jeli líp ty rovinky, ale nějak není síla to řešit. Prostě drsnej kraj, opakuji si.
Do posledního kola tedy nejedu sám a cíl je uviset až před finální sérii stojek. To se ale nedaři, protože mě už ta cukatura v kopci leze krkem a radši si jedu rovnoměrné tempo. A koukám, že za mnou se blíží grupa, kde tvrdí muziku Kolíkáč. Párkrát se otočím a typuju tak minutu odstup, nicméně doufám, že v části z kopce mě nesjedou. Přeci jen tohle mi docela jde a pochybuju, že budou kdo ví jak točit. To se i děje a před stojkama je za sebou nevidím. Až v předposlední stojce je uvidím a přijde mi, že to už je možná jen 20s. Tak ještě poslední dva horizonty musím spurtovat, abych se nějak obstojně rozjel, což bolí víc než bych chtěl, ale přijíždím do cíle sám a v klidu. No, jestli to za to stálo nevím. Co ale vím, že jsem si perfektně namohl svaly, který teď asi dost dlouho atrofovali. No, ale polabský klasiky se blíží a tam tyhle nástupy jako když najdeš...
Kolíkáč kousek za mnou, ani nevím, jestli mu stačilo trochu pojezdit v Alpách a je zpět a nebo já byl tak marnej, že jsme dojeli v podstatě spolu. Každopádně mu to přeju, řikám to furt, já těm lidem dělám rád radost. Jinak to byl hezkej závod, dost kvalitně obsazen a návrat ke 3 kratším okruhům to udělal o dost drsnější, než když byli dva. Moc rovin tam teda nezbylo.