Po Dolomitech jsem úplně mrtvej, ale nějak zázračně jsem obživl na Zlaťák. O to větší útlum ale přišel pak a do soboty jsem naprosto neschopnej pohybu. Normálně bych asi závod odpískal, ale už jsem si domluvil rodinné podujatie v Písku, takže to mám kousek. A nejet je vždycky škoda.
108 km na dva bidony v horku bude výzva, zapomenout si nabít Garmina o to větší, když to bude v místech co neznám s pár šipkama na silnici. Ale JALka to záruka zábavy.
Po startu vyrážíme závodně, ale nikterak zběsile, dá se vcelku pěkně operovat kolem špice a nikde se netlačit. Prvních pár brdků, tak nějak přeletíme a vypadá to bezstarostně. Teda pokud člověk odhlédne od toho, že to teď bude 80 km skoro pořád do kopce. Třetí brdek se začíná nastupovat a já v touze jet dnes s Žábou a Technikem se hrnu za jejich zadky. Přijde mi, že je něco jinak než dřív, buď tam nebojácně posílám víc než snesu a pak platím, nebo jsem musel loni jezdit děsný bomby, že mě tohle neodrovnávalo. Pár desítek vteřin pořádnýho šrotu posílá moje nohy do pekla. Nehodlám se smířit s odpadnutím a držím aspoň přes 300W co to jde... což rozhodně nepomohlo a po pár minutách tuhnu, za mnou nikdo, po chvíli se objeví pár lidí včetně Pepy Vejvody, jo taky jsem to mohl jet rovnou s nima rozumně, že jo. Ale jsem mrtvej a neháknu. Takže se nahoře, kde hned není sjezd, ale ještě jedno zhoupnutí musím lopotit sám. Po sjezdu se sjíždíme ve 3, kluci chtěj jet, prý teď to bude hákový a budeme všechny sjíždět. No super, řikám si, jsem špatnej, mrtvej, nasr...j.
No, jednoho sjedeme hned, nějak točíme. Vlastně to jsou lidi, co na JALce potkávám často, tak úplně mimo svoje standardy asi nejedu, ale nemusel jsem se u toho tak popravit. Navíc kolegové se omlouvaj, že jsou ještě zatuhlý a přišlápnou, až se rozjedou. To já si teda přijdu na limitu a nezní mi to vůbec jako skvělá zpráva. Ale jednoho ztratíme hned v dalším sjezdu a už se nevrátí. V kopcích nějak srovnám krok, dojíždíme Václava Mrskoše, kterej vypadá, že se 10 km těšil, až bude mít komu natahovat držku. Samý skvělý zprávy.
Konečně delší sjezd a pak stoupání na Kašperky. Jedu si svoje a kupodivu získávám náskok. Přitom do teď jsem myslel, že tenhle kopec už asi s nima nedám. Ale samotnýmu se mi taky jet moc nechce, dyť ani nevím kde jsem. Naštěstí Garmin sice s pár procenty, ale pořád aspoň jede. Ale snažím se na něj nesahat a mapu dávat jen na sjezdy. Po sjezdu jsem sám, ale koukám, kolega Václav jim ujel, tak trochu zvolním. Ve dvou dorazíme pod Churáňov, jsem rád, že se aspoň na chvíli schovám, i když špice mi jdou rozhodně líp. Churáňov pak zase podle sebe, kolega mi do toho nekecá. Nahoře pak úsek po rozbitým asfaltu a pak už jen víceméně sjezd do cíle (až na dva brdky).
Tam už nějak tak tuším, že to bude dobrý, dokonce vyzbylo trochu pití. Ujíždím kolegovy hned na tom rozbitém, ale chci být kámoš, tak počkám. Když ho ale pak ztratím i na pěkný silnici, čekat už nechci. Užívám si 5 km na rámovce s průměrem přes 60, tohle chceš! Pak trocha rovinek a kratších sjezdů. První brdek mi zpříjemní magnet v podobě Oldy Novotnýho. Druhý pak naopak neustálý otáčení. Garmin už dojel, takže vím prd jak jedu, pocitově skoro stojím, ale řikám si, že kilometr do 13% si nedoskočí. Ale teda že mi to trvá, se vydrápat nahoru. Pak už naštěstí cíl, dřív než těch slibovaných 5 km, ale i tak to bylo dlouhý. Moc nepřemýšlet, honem k autu pro vodu.
Jako furt mě to baví, to závodění, ale myslím, že bych od toho už letos radši neměl nic čekat, prostě to byla sezona o maratonech, ty se povedly a ten zbytek už bude jen pro ten pocit, že se člověk sveze (nebo vlastně pojede půlku sám).