V neděli ráno mě nabírá Strejda s Žábou do auta před domem a já jsem vděčný že se nemusím nikam přibližovat na sraz. Rychle usínám a když se před Trutnovem ne zrovna česrstvý probouzím, přemýšlím jak se bude závodit se spánkovým deficitem nabraným za poslední tři dny. Naštěstí když zastavujeme na parkovišti, spouští se více méně zautomatizovaná rutina (čísla, bidony, převlíknout, jidlo do kapes...), která nenechává místo pro pochybovačné myšlenky. V 9:45 stojím v klidu s Žábou a Technikem na startu blízko čela koridoru.

Po startu se ve městě nikam moc necpu a tak ztrácím pár pozic, ale pořád si hlídám abych viděl Žábu a Technika a začínám se cítit celkem dobře, ono to dneska ještě půjde. Před kopcem do Žacléře si dojedu k Žábovi a držím se u něj. V horní pasáži nám čelo skupiny poodjíždí tak hned jak se přehoupneme přes horizont zapojuji Žábu do háku a zalepuji tu díru, jsem rád že tentokrát můžu být aspoň trochu užitečný. Pár kilometrů poté se přiženou Elite na ocase s druhou půlkou skupiny co jsme nechali na Žacléři. Aspoň nám dováží zpět i Technika. Elite jdou na čelo, je tu mírné klesání nebo rovinka, letí se 60 km/h. Oni ovšem pokračují v letu i do brdku za Lubowkou a bohužel se to trhá před námi. Za horizontem se opět pouštím do lepení, ale je mi jasné, že tentokrát to sám nedokážu. Tak po dohodě s Žábou a Technikem v klidu zakládáme svojí skupinku. Jede se mi dobře a jsem spokojen udávat rozumné tempo až na Pomezky. Ani ve sjezdu mi to neujelo a užívám si závod. Pak přichází prudká část kopce na Pražskou boudu. Mapu jsem studoval, vím že to je celkem dlouhé, ale nikdy jsem tu nejel. Po nějakých 10 minutách ve stoje s kadencí okolo 50 rpm, na hraně zastavení a ztráty rovnováhy, nemůžu uvěřit, že ten kopec ještě pořád aspoň na chvíli nepovolí. Držím dvojičku se Žábou, který má zřejmě ještě o něco těžší převod než já. Asi 1 km před vrcholem nám čelo skupiny odjíždí. Technik je ale tam, po těch Pomezkách se mu to rozjelo!

Sjezd z Pražské jedu marně, Žába na mě gentlemansky čeká, řvu na něj ať jede ale on mě hecuje, že po menším kopci přijdou nějaké rovinky a že to spolu dáme. Jenže jak se silnice narovnává a pomalu začíná kopec do Strážného tak zjišťuji že moje nohy zůstaly na Pražské boudě - asi na kafe nebo na štrúdl. Neschopen vymáčknout víc než nějakých 220-240W, oznamuji Žábovi, že jsem opravdu na nic, ať mě tu kouká nechat a jede. Když nás dostihne další skupina, Žába konečně poslechne a odjede s nimi. Zbytek závodu se plahočím sám (aha, nohy asi nezůstaly jen na kafe a štrúdl, ale i na večeři), nebo s jednou s dalších skupinek co mě dojela a ze které bych nejraději zase rychle odjel neboť jeli příšerně (při nepochopitelném odpadání ze špice na závětrnou stranu jeden borec málem srazil celý rádoby terezín).

I když v cíli jsem byl zklamaný, tak s odstupem to bylo celkem fajn. Až pod prudkou část stoupání na Pražskou jsem se cítil výborně a byl jsem snad trochu užitečný pro tým. Rozjeli jsme to celkem dobře a Technik se famózně vyklubal na 6. místo v kategorii, bravo. Naopak mě mrzí, že jsem Žábu neodehnal dřív aby si zbytečně nekazil pořadí a že jsem nám vlastně prohrál soutěž týmů. Na příště to prostě chce více silových tréninků v nízké kadenci, aby nohy úplně nevypnuly po Pražské, a taky se mnohem víc vyspat před závodem.