A je to tu zas, legenda ožívá. Příprava nevyšla a mále jsem ani nestíhl start, ale to by bylo delší vyprávění než závodní report. Takže střih, start a 30 odvážných, co je mládí ještě neopouští se rozjíždí v prvním balíku ze Všetat směr Doksy. Roztočit trochu nohy a už se řítíme do Čečelic. Takticky z čela, tempo nějaké ostřejší, ale ani se necedím, takže ok. V Byšicích se trochu víc zapracovat a hned plápolat v brdku směr hlavní. Balík nebrzdí, vlastně to není balík, jen tvrdá lajna. Víťa Novák hlásí, že to dnes asi bude bolet, mě už to docela bolí. Už nás není ani dvacet. Lawi řádí na špici, ale chápu, mít na to nohy taky bych chtěl, aby to dělali těžký... Odbočku z hlavní si pohlídat, sjezd pod Řepín a trochu si připomenout na mokrejch spárách v asfaltu, že to může pěkně klouzat. Takže snahu posunout se víc dopředu vzdávám. Stejně najíždím do kopce pěkně v háku, příjemně to letí, kopec utahuje, už to má 5% a Garmin furt ukazuje, že jedeme přes 40 km/h. Tak tomu říkám úlet, nohy hoří, konečná, vystupovat. No to byla letos rychlovka. 22 minut a nazdar. Naštěstí nekončím sám, jen se s tím každý musí trochu srovnat a mě to trvá nejdýl. Ale sám jet nechci, takže si docvaknu Luboše Tomíčka s Honzou Vojtíškem a za chvíli jsme pro dnešek komplet i Martinem Klíchou.
Nový sjezd do údolí zvládáme a pak jedeme pěkně svižně až pod Romanov. Poctivě točíme, i když osobně bych už klidně výletoval. Scénář, kdy mě to odjede na Řepíně, jsem v hlavě neměl. Za to tam byl plán nechat na Romanově všechno. Ten se sice trochu bije s momentální touhou po výletování, ale jak kluci v kopci přitopí, vcelku rychle si srovnávám priority. A když už je tu tempo na wattové pr, tak se ho snažím držet, trochu odjíždím z grupy. Asi jsem to i trochu přestřelil, takže radši neblbnu a zvolňuju, jestli se to tak u 5 w/kg dá říct... Nahoře je grupa po kupě, já bych zas výletoval, ale automatika velí do sjezdu první, kostky z bezpečí prvního místa. Další sjezdí, pamatuju si vracečku u Skramouše. jak tam vždy někdo padá. Tak se ani necpu na čelo a brzdíme hodně na Martinem. Jemu to klouzne, mě stejně tak, ale vše ustojíme. A to jsme jeli fakt pomalu. Další sjezdy tedy ještě víc na jistotu, přemýšlím, že je škoda, že nejde na garminu poslat do group tracku nebezpečný místo (kdybych tak věděl, jak moc by se to hodilo... ).
Dál se neděje nic extra, pravidelně točíme, občas i pokecáme, ale furt se jede. Smiřuju se s tím, že to výlet nebude a hlava začala taky konečně závodit. Docela se i cítím na spurta, tak se snažím neplýtvat energií. V brdku za Ždírcem za to bere Martin Klícha a když ho v údolí na hrubým asfaltu dojedeme, cítím jak kolo chce jet. Nohy se reflexivně roztočí a bez přemýšlení prostě jedu pryč. Dva kiláky se úspěšně větrám a jsem sjet 750 metrů před cílem. Naštěstí za to hned nerafli, takže to možná ještě není ztracený, 30 vteřin na vzpamatování se a znovu do plných. Tentokrát směr voňavé tachovské křoví, tolikrát jsem o něm slyšel, tolikrát o něm četl. Využívám moment překvapení a beru to na dlouhej spurt, jestli se 10 w/kg v mém podání dá říct spurt a jestli 20s je dlouhejch. Mě to přišlo dlouhý až až, ale stačilo to. Třetí spurt do křoví, třetí výhra, tak to by šlo, teď ještě zamakat na tom, aby to příště bylo v té správné grupě, kór když příště jedu s dědkama...
Díky všem šlapkám a především organizačnímu výboru, zvládnuto opět na jedničku. Bylo to boží a bůh je šlapka, jak jinak si vysvětlit to počasí po propršeném dnu. Silnice většinou suchá, na návrat svítilo sluníčko, bylo fakt nádherně.