Jestli mi Sudety Tour přišly daleko, na Beskyd Tour byla štreka pátečním předprázdninovým provozem s uzavírkou kolem Brna nekonečná. Nekonečné jsou i místní kopce, já ale nedbal varování a trasu jsem nestudoval. To byla první v dlouhé řadě chyb, kterých jsem se dopustil a které se mi málem staly osudné. Účast byla hojná, jak co se týče Šlapek, tak celkově. Oproti loňsku údajně trojnásobná. V hromadném startu dlouhé a střední trasy se sešly stovky závodníků. Bohužel jsem s Kolíkáčem a Vláďou stál až zhruba v polovině koridoru. Po pár kilometrech jsme odbočili na úzkou lesní cestu na Bílý Kříž a nervozita pelotonu byla horší než na l’Etape. Jakmile někdo vpředu lehce přibrzdil, ten za ním přibrzdil více a vzadu se šlo do úplného zastavení. V lepším případě, protože pár lidí skončilo v lese. A to se jelo většinou směrem nahoru.
Po hřebenu následoval dlouhý sjezd, kde jsem se bál ještě více. Asfalt byl mokrý, plný vyplaveného štěrku, místy bahno. Zatáčky naštěstí nebyly utažené, ale to jsem v té rychlosti a blízkosti dalších sebevrahů na Garminu neměl příliš času sledovat. Jel jsem pomaleji a ztrácel. Z kopce jezdit neumím. A do kopce taky ne, jak později zjistím.
Konečně silnice, pro mě první možnost předjíždět. Do kopce přikládám pod kotel a dojíždím ztracené pozice k Lukovi a Kolíkáčovi. Sjezd a následná rovina po Slovensku jsou za odměnu. V dlouhém hadu s nepříliš velkým úsilím letíme a někde před odbočkou na Kelčovské sedlo dojíždíme přední balík. Začíná to stoupat, ale široká silnice, krásně hladký asfalt a zdánlivě svěží nohy lákají k tomu jít více dopředu. Dojíždím Žábu se ségrou. Před sedlem je stěna, kde vyhodnocuji, že než jet šrot 6 km/h, bude lepší kolo tlačit. Tentokrát to vyšlo, ztratím jen pár míst. Ale prolomil jsem tabu, které mi hlava v druhé polovině závodu nehezky vrátila.
Na průjezd kolem Starých Hamrů si prakticky nevzpomínám, tak to asi bylo v pohodě. Bohužel hotelová wifi mě nedovolí se podívat do mapy, natož na street view, abych si oživil vzpomínky, které se milosrdná paměť snaží co nejrychleji vytěsnit. Jisté je, že jsem se na sluníčku v kombinéze Brios už docela pekl. Dres do horka sice mám, ale ne v týmových barvách, což je další chyba.
V kopci na Smrček jdu dopředu, zjevně až moc. Kolíkáč zkušeně zůstává pozadu a já nahoře vyjíždím sám. Nakonec ve dvou přijíždíme na úpatí velkého kopce. Ptám se kolegy, jestli to jsou Pustevny, protože to je jediný místopisný název, který před závodem znám. Ano. Máme sice už přes půlku kilometrů, ale to nejtěžší teprve před sebou. Stoupám proto pomaleji na nejlehčí převod. Ten kopec je nekonečný, kolem Prahy nic takového natrénovat nejde. Mám asi tři čtvrtiny za sebou, když se zezdola ozve Kolíkáč: „Nemi, počkej!“ Odpovídám, že počkám nahoře, kde chci nabrat vodu. Ale po pár stovkách metrů si říkám, že by mi vlastně docela bodlo si na chvilku odpočinout, zastavuji a odlehčuji si. Velká chyba. Kolem nečekaně brzy projíždí skupina s Kolíkáčem a HonzouB. Trvá mi ještě dost dlouho, než se zase vyškrábu na kolo. Doufám, že se nic neděje, že se přinejhorším sejdeme nahoře. Na Pustevnách je ale pusto. Nabírám tekutiny a sám mířím dolů. Je mi jasné, že skupinu nemám šanci sjet. Jedu zase sám a chytá mě deprese. Už to je jen nahoru a dolů. Hlavně nahoru.
Na Soláň se ještě jakž takž vyškrábu, ale na Kasárna úplně rezignuji, sesedám z kola a dlouho tlačím, i když to není žádná stěna. Kolem projíždějí Žába s Lukem a Vláďou a diví se, co to vyvádím. Za nimi na mě volá Kapr, ať nasedám. Vidím v tom poslední šanci, jak přežít a dojet do cíle, tak uposlechnu. Na nejlehčí převod se Kaprovi nejdříve vzdaluji, tak zase sesedám, nechám se předjet a zase nasedám. Na občerstvovačce první trojice čeká. Ještě je to pár set metrů na vrchol a pak sjíždíme dolů. Vláďa se ve sjezdu odpojuje. Následuje hákový kopec na Bumbálku pod taktovou Žáby. V tempu to vyjedeme. Nevšimnu si, kde přesně je horizont. Další velká chyba. Z metrové díry za Kaprem jsou najednou dva metry a než stihnu zareagovat, je jich tam pět. Žába rozjíždí z kopce peklo a já nemám šanci to dojet. Do cíle tedy zase sám, ale naštěstí již jen z kopce.
Byl to pro mě nejtěžší závod v životě. HonzaB mě utěšuje, abych cyklistiku nepověsil na hřebík. Jestli se chybami člověk učí, tak jsem vystudoval další vysokou školu.
Celkově 67. místo z 157, 28. v kategorii.