Asi karma za mé posměšky na téma starťák před L'Etape. Mám starťák už v úterý před tréninkovým žávodem Koloděje. Startovka do poslední chvíle chudá, Technik možná nestíhá zmizet včas z práce. Luke v háji koleno. Nervózně lavíruji, jestli nejet náhodou woheň na Veloklasik.

Naštěstí jsem plány nezměnil, oranžovou čtveřici v Kolodějích doplní Kolíkáčova pojistka a před Strašínem nabíráme LukyDana. A parádně jsem si zatrénoval od nekonečných temp po maxima přes horizonty. Díky bando!

Středa protočení nohou po propocené noci, ve čtvrtek si nedokážu sbalit, protože nechci kolo ani vidět. Odjezd do Beskyd je naštěstí až v 9 ráno, takže zvládám sbalit před odjezdem a beztak všechna důležitá rozhodnutí tlačím před sebou.

Vzít závodní galusky a mít klid do sjezdů nebo jet na tréninkových pláštích s těžkými dušemi a dojet závod i při nepřízni osudu? A jak vlastně závod pojmout? Celou zimu jsem trénoval abych mohl jezdit marartony s Lukem a Vláďou a oni mě teď na maratonech nechtějí :-(

Při rozjetí padlo rozhodnutí na trénikové pláště, beztak mám pomalé převody. Číslo dávám na verano kombinézu. Nájezd do druhého kola rozhodne jak závod pojmout. Od Luka dostávám cenné taktické rady. První dva kopce nemá smysl jet, přesun na Slovensku balík vždy spojí. Vláďa nabádá jet Kelčskou stojku z čela, Kapr nenechat si odjet balík v ostrém stoupání kolem přehrady.

Nabrífovaný jdu spát dřív, je vedro a ve čtyři světlo. Ráno je spousta času, ale přesto nestíhám a rozjetí je spíš jen kontrola kola než probuzení metabolismu. V koridoru stojím celkem vepředu, ale další příchozí se řadí vepřeději. Startovní pole je obrovské, nervózní, moc ambiciozní. Autobus v protisměru hned za Bílou je skoro katastrofa. Snažím se nepropadat, ale pořád někdo řve "zprava", "zleva". Balík nahuštěný na úzké cestě a schodovité stoupání v první třetině zavání pádem a ve druhé třetině pole se padá. Má to i výhody, poškubávání, nastupování a brždění funguje jako parádní rozjetí. První klesání je jak z hororu. Silnice porostlá slizkým mechem, bahno a střídání suchých a mokrých úseků. Bohužel si vezu mozek, tak ztrácím desítky pozic.

Stoupání na Konečnou jedu maximálně threshold a nechávám čelo jet. Na horizontu jsem ve druhé skupince odtržené od balíku. V prudké části lehnu na rámovku a na sedátko se vracím přesně uprostřed dvou skupin. Míjím Kolerta ukončujícího čůrpauzu, dovoz do balíku je pojištěný. Ale spíš táhnu Kolerta já. Rychle docvakneme skupinku před náma a pokračujeme za balíkem. Kolert se na špicích rozhodně negumuje a nechává se střídat i ségrou. Ale v balíku jsme celkem bezbolestně ještě před zůžením a tak si užíváme kvalitní paniku uprostřed balíku.

Při přesunu s Lukem uznáváme, že je balík extrémně nervózní a že to bude ve stojce na Kelčák špatný. Jenže se docela jede a napasovat se úplně dopředu se mi nechce. Tak holt v přípravě před stojkou jedu zase threshold, balík řídne, natahuje se a prostoru bude dost. Kdyby to nelehlo ve zůžení ještě před kostelem. Takže znovu rozjezd a teď už threshold nestačí na rozumnou pozici. Stojka se vůbec nejede, lehké převody přijdou vhod a navíc je sucho a můžu cukání jet ve stoje. Za horizontem ve sjezdu je dost prostoru a tak jedu podle sebe. Ve sjezdu nabaluji korálky před sebou a v Bílé nás doletí trojíce ambiciózních závodníků a letíme stíhat balík.

Nájezd do druhého kola. Je rozhodnuto, mám dobré nohy, takticky zatím na jedničku. Jde se závodit! V ostrém stoupání kolem přehrady dojíždím velkou skupinu už bez profíků. Paráda, mám obrovskou chuť závodit. Baví mě to a navíc mám výkonovou rezervu, takže mě nenechají hned v prvním kopci a třeba vydržím tempo až do cíle. Metu 5 hodin mám pořád v hlavě.

Pssssssst! Drnc, drnc, do prdele to je můj defekt 8-o

Vystupuji si z půlky balíku a postupně mě míjí všichni. Defekt opravuji nekonečných 7 minut, leje mi z přilby, olejovaný řetez je fakt na prd. Nechci opravu zkazit, to by se ve sjezdu mohlo hodně nevyplatit.

Zpátky nasedám už jen na výlet. Jedu svižně, ale nejedu přes hranu. Uričtě někoho dojedu třeba na Pustevnách. Mám čas se kochat úžasnou krajinou. Ale v nájezdu na Smrček mi Garmin ukazuje, že Vláďa je za zatáčkou. Je hodný že na mě čeká!

Oh, jak jsem byl domýšlivý. Vláďa veze Kapra. S pokorou svěsím nohy a jdu dovézt Kapra pro zlato. Baví mě to, pokec s Vláďou a Kaprem, vyzkouším občerstvovačky. Cestou na Pustevny dojíždíme polomrtvého Luka bez vody. Dávám mu svůj bidon a jedu se napít nahoru. Už si začínám připadat jak štamgast než zavelí Kapr k odjezdu.

Vláďa vyráží do sjezdu dřív, takže dole nemáme s Lukem ani čas na točenou zmrzlinu. Konečně mám prostor být k užitku. Skládám se na řidítka a jedu pěkné tempo. Luke za mnou trochu trpí, aby dopřál pohodlí Sukesovo trojky. Jsem asi moc nadšený, protože se na rovince před Solání ozývá remcání. Tak tedy Z2 a stejně se do našeho vláčku nikdo z předjetých závodníků nechytá.

Až v cíli mi došlo, proč ze Soláně chtěl jet Kapr sjezd s Vláďou ... alespoň chvíli mohl svěsit nohy. Pod Kasarne jedeme pěkně a Vláďa si vystupuje. V kopci doploužíme pěšího Nemiho. Dobrou radou ho vracímě zpět do sedla a nahoře odjíždíme z občerstvovačky ve čtveřici.

Sjezd pod Bumbálku bez Vládi, dojede nás ve stoupání. 2% závěr stoupání jedeme 30 a za horizontem tam dávám vše co zbylo. Nemi se poučil, že se díry ve šlapavých sjezdech nevyplácí a ostatním to dalo nejrychlejší čas dne.

Kapr je zlatý o 10 minut, takže mělo smysl mu tahat rovinky, všichni jsou mrtví, vaření, dehydrovaní, já mám hlad a kapsy plné nesnězených gelů. 

Ideální základ pro famózní tiskovku po závodě. Strejda se překonal a nastavil laťku opravdu vysoko. Vybrané lahůdky a skvělá pozávodní atmosfera. V tomhle CK Vinohradské Šlapky vedou týmovou soutěž rozdílem třídy.

Miluji Beskyda. Ačkoliv druhý rok po sobě není výsledek zapsaný v tabulkách oslnivý, dojel jsem přesně podle předsdtav. Snad jsem si ten kámen pod kolo nehodil sám >:-)