Napsat report po letošním Beskydu je povinnost. Byl to jeden ze závodů, na který jen tak nezapomenu. Celý je to pro mě jinak než obvykle. Být v místě závodu už den předem, mít čas na přípravu, rozjet se s týmem, popřemýšlet o taktice a nechat si poradit od zkušenějších borců. V noci se nevyspat… Okna do silnice a bez závěsů, světlo o půl5 a postel vedle dveří na hajzlík, se který má ještě dneska HonzaB nevyřízený účty.
Všechno bylo jinak, něco pomohlo něco míň, ale byl to zážitek.
Takže pěkně popořadě, ale žádná velká stylistika to nebude. Prostě jen tupej popis zážitků a dojmů
Co čert nechtěl, během předzávodního rozjetí se skvělou týmovou atmosférou se mi podařilo rozstřelit přesmyk. Jakmile mě ale dojel Pokustón Laco, okamžitě a jakoby samozřejmě přiskočil a poskytl famózní servis jak na Letouru. Zkušeně vyrovnal přesmyk a provizorně sešrouboval. Na ubykaci po rozjetí pak ještě pokračoval v kouzlení a díky němu se tak další den můžu vůbec postavit na start. LACO díky!!!
Večer taktická porada při večeři… Kapr je někdo!!! Takže jeho rady si beru k srdci. Tak nějak všechno, co říká dává smysl. Co bude zítra cílem? … Je to závod? Tak asi zkusím dojet co nejlíp. Jasně na začátku se nemusí spěchat, protože na Slovensku se to sjede. Ale chce se mi to sjíždět? Nebo si chci hlídat pozici kousek za čelem a neplýtvat silama? Na Kelčák musíš najet zepředu, jinak tam někdo spadne a budeš tlačit až nahoru. Ale jak se tam dostat, aniž bych se dostal na limit dřív než ten kopec vůbec začne? Musím bejt ve předu, o tom to je.
Takže když se s Kaprem ráno rozjíždíme, zatočím do koridoru už 20 minut před startem… No a protože je Kapr ten někdo, tak mu tam pochopitelně musím podržet fleka.
Na Bílý Kříž tak nadohled za čelem v relativním klidu. Jen držet stopu nepanikařit na brzdách a zavírat prostory. Dolu zase držet lajnu ve dvojstupu a objet několik lidí co maj trochu strach a jedou nevypočitatelně.
Na Konečnou už to trochu kousne, ale rozjezd za horizontem pošetřím síly bez spurtu. Jak se to pořádně rozjede, hned se zařadim ke špici a občas i vyplavu na úplný čelo. Po chvíli kolem proletí Čespa a hezky si drží pozici. I když na můj zašívací vkus trochu moc návětrnou. Pořád čekám, kdy uvidím Žábu, který večer v hospodě sliboval, že se bude držet mý zadní galdy… Nic, zase si jede svojí pohodu a jedinej kdo blbne u špice jsme my s Čespou.
Takže jsme pod Kelčákem a tempo postupně graduje, všichni se cpou dopředu. Čas od času si s někym brnknu o řídítka, ale hlavně v klidu a soustředění. Pár lidí to psychicky nezvládá a histerčej.
Kelčácká stojka je pak rychle za náma, a to bez nějakýho velkýho překyselení, i když v jednu chvíli jsem už myslel, že to půjdu pěšo. To když se tam začali lidi motat a sesedat. Nakonec jsem se tam nějak zázračně protáhl. Nahoře jedu s Víťou Novákem. Velkej úspěch. Bohužel Víťa pak v Bílý staví asi s defektem.
Jak tedy dál? Vše jde přesně jak předpověděl Kapr. Dole v Bílý se formuje skupina, párkrát se protočit, ale netahat. Než přijde kopec od přehrady jsme bezbolestně s čelem. Od přehrady pak opatrně a nepřepálit i když je to krátký, ale už začínám cítit svý limity. Je nás tak 40 až 50 a já jsem někde v poslední čtvrtině. Chlácholím se, že to není tak hrozný, když jedu hned za číslem 1. Teď to ale hodnotím jako chybu. Možná jsem měl od přehrady víc přitopit a jet to víc z čela. Za každou zatáčkou a hupem musím vsadit, abych dolepil díru. Místo abych si v balíku odfrknul, tak mi pomalu dochází…
Vím, že na Smrčku se rozhodne, kam odpadnu. Proto smrček hned odspodu naplno. Jedu na bolest. Skupinu, která mi cukla, docvakávám z posledních sil. Au. Zpětně vidím, že výkonově byla tohle moje labutí píseň.
Pustevny už jedu - jak by řekl Žába - vytrvalost. Odjíždí 3 lidi a za horizontem se přižene velká skupina. Říkám si hurá, bude se s kým svézt. Dole na křižovatce, ale všichni vesele točí vlevo na střední trasu. Naštěstí 2 poslední to říznou za mnou, a tak jedeme ve třech a já dál trpím. Když na mě přijde řada, zkouším taky potáhnout, ale moje špice jsou s přehledem nejslabší. Nebýt na Pustevnách coca-coly od Alice, težko bych na Soláň uvisel. V dolní sekci za ostrou pravou už visím za nudli a chytám díru. Nakonec ale zase asi na morál - nebo sám nevim jak - uvisim a na kopci zase skvělá týmová podpora a já děkuju za bidon!!!
Před Kasárnama už si na nic nehraju a nestřídám. Je to trapný, ale nutný. Citím se hrozně, ale když už jsem to protrpěl až sem, tak teď to už nepustím. Dojíždíme Poláka co mi frnknul na Pustevnách… Na bufetu se přidá ještě jeden padesátník. Na Bumbálku ale jede úplně jinou ligu a mizí. Já zůstávám s Ondrou Vávrou, který odtáhl většinu závodu od Pusteven. Hlásí, že má dost. Bylo mi blbý mu odjet, když jsem mu 30km nevystřídal. Přehoupneme se přes Bumbálku a pěkně si to roztočíme. Za chvíli máme Poláka a točíme ve třech. Dostávám ze sebe poslední zbytky energie. Když vidíme první baráky v Bílý, chytnu svojí první životní křeč do stehna a do cíle se už jen doplazím bez ambicí na špurta.
V cíli se mě ujímá okamžitě strejda a hned podává pívečko. Asi je na mě vidět, že jsem totalKO. Mně pak trvá ještě 20 minut než začnu trochu vnímat. Po jídle pak už jen zabalit baťůžek a střihnout si ještě 50km za rodinou.
Jak to zhodnotit? V posledních letech jsem vždycky po závodech pokňourával, že odpadám do skupin, kde jsou jen horší lidi. Tentokrát to bylo ale jinak. 70km jsem makal, abych vydržel co nejdýl s čelem a odpadl s dobrýma lidma. Když se mi to ale jednou trochu povedlo, odměnou mi bylo, že jsem už jen trpěl a trpěl. A díky tomuhle utrpění si tenhle závod budu pěkně dlouho pamatovat.