Konec září, konec závodní sezóny. Počítám si tak body do Šlapky a vychází mi, že pokud dám Trubu a Hájek tak skočím ještě Pepanwagena. K tomu se snažím domluvit s Lukem nějakej švih a tak nějak se stane, že se nakonec místo do Hájku na časovku asi vydám do Pohár Ultrabikers. Teda prý v celkem poklidném tempu a v osmi hodinách zvládneme v klidu i oběd. Přijde mi to fakt v poho...
Závěr sezóny v maratónském duchu vlastně zní celkem fajn, letos mi přijde, že mám stejně spíš najeto na delší trasy, tak snad tam něco ještě zbylo...
Truba konečně na pátý pokus zajetá na jedničku, na vyjetí si dáváme Štenberk tak už to pak s vidinou 240km v neděli moc ani nehrotím. Navíc je to příležitost vyzkoušet místo Nutrendu SiS, když je to ten výlet. Balíček se SiSem doráží včas a začínám se těšit na neděli.
V sobotu večer mi pípně zpráva od Luka, že jak s dopravou. A že je výhodný starťák ráno sdílet. Kruci, jakej starťák před výletem? No tak jo, když starťák tak včetně toho, že usínám někdy po půlnoci (nazdar Pepo) a budím se asi v půl šestý ráno. Takže se vším všudy.
Účast přiměřená, na startu Lukovi ze srandy podávám ještě ampuli magnésia, do kapes cpu všechno co přišlo v balíčku a můžeme vyrazit.
Po startu mi ta jízda přijde dost ambiciózní, ale přeci jako nováček nebudu kazit zábavu. Ono to nějak dopadne. V jednu chvíli mi Luke hlásí, že vzadu si myslí, že jedu jako howado, ale to je fuk. Já nezačal a hlavně je to výlet...
Na první fotopoint v Roudnici už dojíždíme ve dvou skupinách, první skupina, ve které se držíme je víceméně na dlouho, tak dobrý. Chvílema si připadám trochu hloupě, protože při točení špic jsme víceméně pořád v miniúniku, protože nikdo kromě mě a Luka vlastně moc nehákuje.
Kolegy z dlouhé postupně v brdcích opouští elán a tak se chtě nechtě někde za Terezínem dostáváme sami dva na čelo. Ani mi nepřijde, že to nějak hrotíme. Prostě výlet. V mezidobí do sebe cpu SiS a je mi fajn. Vlastně ten začátek je mnohem lepší než na maratonech.
Pod Milešovkou stavíme, Luke odkládá oblečení, žádnej stres, ale chlapci co jsme jim před chvílí ujížděli (Ondra Hampl a Tomáš Křováček) fotí za jízdy a jen nás míjí. Ok, přepínáme do závodního módu.
Marně čekám na extra fotopoint v Lukově, který Luke avizoval, dojíždíme tam soupeře a jdeme do sjezdu. Od Štenberka se snažím zapracovat na sjezdech, abych Lukovi věčně neodpadal z háku, ale tady to vzdávám, když vidím příčné frézování vysypané kamením. A vyplácí se... Luke bohužel chytil někde defekt a tak stavíme v půlce sjezdu, aby zkusil, jestli to chytí mlíko. Pavel s Tomášem nás tady znovu předjíždějí, takže už zas nejsme na čele...
Během pauzy si odskočím, pak stavíme ještě jednou a nakonec znovu, tentokrát na výměnu bezduše za duši. Na další fotopoint u letadla pokračujeme trochu svižnějším tempem, ale až tolik to nehrotíme. Přijde mi, že jsme nemohli tolik ztratit. U fotopointu je jasný, že jsme ztratili docela dost, Luke hlásí, že máme 7 minut...
Rozjíždíme solidní peklo, přemýšlím jestli tohle je aspoň mód "Žába 0.1-alpha". Vnitřně se navíc peru s tím jestli nakonec někde nevytuhnu, ale tak přijeli jsme přeci vyhrát. V hlavě zní - hlavně jíst a pít. Pomalu mi dochází pití a nějak nemám hlavu na to zavelet na 120km, že rozhodně stavíme. Chlácholím se tím, že to snad nějak vydržím, není takové vedro, ale 180km na 2 bidony je přeci jen dost optimistický. Aspoň, že SiS se nemusí tolik zapíjet.
V rovinkách kolem Žatce mezi chmelnicemi to dost fičí, ale konečně dojíždíme Ondru. Houknu na něj ať jede s náma. To vydrží až pod kopec, kam poctivě točíme. Před námi se objevuje Tomáš. Snažím se sklidnit tempo, ty prázdný bidony mě fakt děsí, ale Luke chce jet až nahoru a tam, že teda pojedeme do p.dele... Cestou nahoru teda ještě checkuju, jestli stíhá jíst a pít, říká, že nic moc. Ondru s Tomášem v tu chvíli nicméně necháváme za sebou, ale hned v následujícím kopci přichází první splátka za nedostatek pití a jídla v podobě Lukových křečí.
Aj aj. V hlavě se mi honí vzpomínky na Rampušáka 2008 a Krakonoše pár let zpátky, kdy jsem nedokázal ani slízt z kola. Tak uvidíme, snad to nebude až tak zlý.
Zvolňujeme víc, než jsem původně plánoval, ale když jsme Tomáše a Ondru předjížděli, tak mi přišlo, že jsme dost v pohodě i tak. A tak pokračujeme v mírnějším tempu směr Rakovník. Moje bidony na suchu, Luke mi dává cucnout od sebe. Z nedostatku vody jsem čím dál víc nervózní, začínám trochu vláčnět. Ale aspoň zatím nemám křeče.
Rakovník - na benzínce nabrat pití, venku si říkáme, že pohoda, že musíme být pořád na čele. Pokračujeme v tempu co Lukovo nohy dovolí. Gravel úsek si vyloženě neužívám (tuhle letošní módu nechápu). V Křivoklátě si Luke trochu plete maraton a duatlonem a vkládá pěší vložku do kopce. Po rovinách se snažíme jet co to dá, zkušenosti z TTT, kdy člověk prostě nesmí zvolnit ať se děje co se děje mi nedávají klid.
20km před cílem mi Luke říká jestli jsem ho viděl. Koho jako? No Ondra - byl u krámu! Wtf, to jsme jako třikrát odpadli z čela závodu? No asi fakt projel kolem nás, když jsme řešili pití. Nechci nic podcenit, Luke trochu frfňá, ale co když je před námi i Tomáš?
Dostáváme se k Praze. Přijde mi to povědomé. A ono jo - trasa časovky Hájek. To už musí být kousek. Tu rovinku do cíle Hájku si z loňska pamatuju. Luke stávkuje. Teda spíš jeho nohy. Snažím se ho dovláčet do cíle aspoň trochu v tempu.
Jsme tam! Chvilku dumáme, jestli máme dělat cílové foto, ale přibíhá Číža a fotí nás u plakátu. Dokonáno. Tak jest! Maratónská sezóna 2023 ukončena jak se patří!
Luku díky, tohle jsem si užil - na konci září jsem si ještě připomněl Beskydy. Tohle stálo za to včetně vstávání v 5:30 ráno (a to už je něco!).
A závěrem? SiS se hodně osvědčil, trasa závodu super (tenhle sektor vlastně moc na kole neznám), počasí vyšlo na jedničku, poklona Ondrovi, který vlastně dojel asi 2 minuty za námi. Možná někdy bych si něco z poháru zopáknul.