Další větrná Peruc, tentokrát protisměrná trasa a nějaké brdky kolem Evaně. Účast slíbena velká, ale realita předčí očekávání, takže ani nezvládnu všechny zmínit. Na seřadiště jsme doletěli s větrem v zádech a tak nějak bezbolestně, tam přijíždí další a další wobjížděči. Kapr to typuje na tři balíky, ale překvapivě se daří grupu držet pohromadě. Velkou zásluhu na tom mají Žába a Nemi, kteří jedou ukázkovou špic, těžko chtít něco víc. Na druhou stranu představa, že si člověk sedne do poslední dvojičky, rozevře noviny a točí stále stejné watty je milná. Už od páté dvojičky to slušná harmonika a vzadu to musí bolet. Prvních pár hodin mi kromě tak krom poslechu rádia a snahy o obsazení pozice tlumiče nárazů v balíku ukrátí i přemýšlení o tom co napsat do reportu k zlepšení kompaktnosti našeho megastáda.
A v zásadě jsem na nic moc nepřišel. Na špici se pochopitelně musí nějak jet, jinak je vzadu zima. Slabší to zase instinktivně táhne dozadu, přestože by se měli líp někde kousek od špice. Pak jsou tu přejezdy, křižovatky, zatáčky. Když si přibrzdím víc, musím víc přidat, docvaknout si to. Když na to mám, je to super, když ne, nesmím tolik brzdit. Všechno v pohodě, nebo ne? Každou brzdou a akcelerací odpojuju ty za sebou, když na to maj, tak si to dolepěj jako já, když ne, tak pa. V pohodě? To si musí každej srovnat sám, jestli ten balík má jet jako jeden muž, tak holt pro to každej musí udělat maximum a ne to nechat na těch 2 na špici, kde je vidět maximálně 5 dvojic zpět.
Před Perucí ale trasa začíná být až nepřirozeně kopcovatá, účast je hojná a já si najednou můžu jet velmi příjemné tempo i do kopců, za mnou se tvoří pěkné gruppetto, ale i tady se dá zakecat a nechat si to odjet, pak řvát moc, ale to už se vracíme k předchozímu odstavci... Nicméně brdky zdárně překonáme, i když roztrhání na skupinky a na posledním horizontu už se rýsuje pumpa. Já si dám snídani, skupinová zábava kvete, ale po pár minutách už mi trochu opadávaj okvětní lístky. Přeci jen bych ty zastávky trochu zkrátil, zvlášť když se nedá postavit na sluníčko a nechat se trochu zahřát. To se naštěstí daří cestou k pomníku, kde probíhá "rychlé foto" na několikrát, no prostě jako vždy. A konečně Abfáááárt.
Já si dám ještě kousek zpět proti větru abych se zahřál. Jak se ale otočím po větru, přestane foukat a dá se volně točit směr čelo. Tady samozřejmě trvá vůbec něco zformovat, jednak každej jede za svý, druhak v každý vesničce se každý cítí na trochu jinou průjezdní rychlost. Kontroluju spíš konec, abychom na někoho nezapomněli. Za půl hoďky jsme ve Velvarech, pak slavné zdymadlo a dál už se jede hodně na bočáku. Zas je to o tom, kdo se jak schová, kdo komu udělá místo a kdo koho vyvětrá. Každý by měl dle svých možností pomoct kde se dá, silnější na větru, slabší schovaní, ale nedělat to těžší těm ještě slabším. Ale tady už je to o srdíčku a o tom, jak to kdo miluje a jak si to užívá. Postupné loučení a příjezd do Prahy, návštěva Čakovic, Černý most. Pak už po cyklostezce, vytáčíme nohy, kde jsou ty časy, kdy se tu na dvoustém kilometru jezdila tvrdá lajna za Turistou. Vyměkli jsme. Letos ani nefoukalo tolik jako jiné ročníky, ani nebyla taková zima, vlastně to bylo fajn, nebolelo to. Vyměkli jsme a jde to s náma z kopce. Ale je to příjemnej sešup.