Po sobotním rozjetí s Lukem, Sukesem a Žábou valím brzo do postele, abych se ráno probral na cestu do Bydžova.
Teda letos to vlastně je cesta na Hrádek u Nechanic, kde jsme před lety měli s Jezinkou svatbu.
Budík klasicky hodinu před odjezdem, Garmin po včerejšku hlásí připravenost k tréniku 8/100 - ještě, že to je jenom wobjížděcí vejlet.
Oblékací oříšek nakonec řeším sexy kalhotama, dlouhým dresem a vestičkou. Do kapes rvu hromadu jídla, dvoukilo není zadarmo.
Když vylezu ven trochu znejistím - místo avizovaných 7 stupňů Garmin ukazuje nemilosrdnou jedničku. No snad se cestou oteplí. Díky chybějícímu Žábovi je příjezd do Koloděj mírně opožděn, tak aspoň čas na pokec s Camrdou o lyžování.
U Nehvizd nabíráme Kapra a po staré Poděbradské šustíme směr východ. U Mochova to chvíli vypadá, že jsme ztratili Jendu, ale zase jsme místo něj získali Čespu. Jenda se nakonec taky vrací. Za Poděbradama najíždíme na tak dobře známé trasy v Polabí a pak i trasy Polabských klasik.
Lukovu trasu jsem se snažil trochu upravit, akorát v Pamětíku tak trochu chyběl most. Ale tak gravel v dnešní době frčí, tak kola hezky do teplejch, teda do rukavic a po improvizovaném mostku přenést na druhou stranu. Projíždíme Písek, Kosice, Kosičky, Babice, Trnaovu, Boharyni, abychom v Homyli vystoupali na první kopec dnešního dne. Následovaný zkratkou na Hrádek, kterou jsem nikdy nejel. A už stoupáme k cíli dnešního dne - Hrádek u Nechanic. Park otevřený, rychlé foto před zámkem a hurá na Benzinu v Bydžově.
Dávám si velký párek, ale když ho vdechnu, vracím se pro druhou porci. Před odjezdem malý chemik, akorát jsem si do bidonu nalil moc vody a ten cukr se tam ne a ne vejít. No vypadá to jak když jsem tam šňupal.
Za hřbitovem "chčijeem" na poli, kde se dá jednou za mnoho let i běžkovat a po větru valíme směr Městec. 100m po trase Nepoliské 100. Za Činěvsí se na špici trochu kufruje, takže průměr nejde tolik nahoru.
Od Lysé se skupina začíná postupně zmenšovat, v Přerově se loučí Kapr, který natahoval trasu na dvoukilo, v Mochově směr Kozovazy, na Jednu tam mávají děvčata u cesty.
V půlce Kozovaz mi Garmin nekompromisně oznamuje, že už mám fakt dost a vypíná se. Luke mi to něvěří - určitě je to finta, abych mu mohl nastoupit a tak pro jistotu lehce přišlápne. Zjišťuju, že mám fakt asi dost.
Slabší kusy ve stádu nemají co dělat a tak Luke s Jednou nemilosrdně pokračují a řádně mi natahují držku. U Úval před nadjezdem přes koleje hláška, že už je to přeci jenom po rovině a nemá cenu odpadat.
Milosrdná Sibřina, loučím se s jižní sekcí a motám nohama domů.
Jo první dvoukilo sezóny nikdy není zadarmo. Jsem mrtvej, ale happy. Čespovi, Jendovi a Lukovi díky za čas na špicích, které bolely jen přiměřeně, zbytku za milou společnost, díky které to dnešní dvoukilo utelo, jak kdybysme měli průměr přes třicet.