Rok s rokem se sešel, tak jsem logicky o rok starší, a - což je méně logické - o dvě kila těžší. Od sezony nemám nějaká velká očekávání, nějak to prostě dopadne. Od Pekla severu nemohu čekat nějaké hodnocení své formy: tam je to výrazně ovlivněno počasím. První test – Kraslický Šíp. Ten dopadl celkem obstojně. Další zkouška jsou Sudety. Tam jsem překvapivě rychlejší, než loni o 15 minut, což není málo. Tak přemyslím, v co bych mohl doufat na Mamutu. Letos je to o 10 km kratší, ale přišli jsme jen o úplnou rovinku (mimochodem, snad jedinou na celé trase). Ta se profrčí na začátku pětačtyřicítkou, a v závěru aspoň třicítkou, takže není o čem litovat. Koukám na svůj loňský výsledek, a dávám si za cíl vejít do 7 hodin.
Letos se krátká startuje o dost později, takže nesvezu se na začátku, ale to nevadí, jsem zvyklý jezdit sám, a už mne to i vyhovuje.
Je tu můj starý spolubojovník RiC, tak snad si to rozjedeme spolu.
Odstartováno, a okamžitě ztrácím kontakt s balíkem. Jen RiC zůstává se mnou a máme tu ještě dva a pak tři závodníky. Je mi jasné, že v háku se nesvezu, ale to nevadí, četl jsem si, že pokud někdo jede za tebou v těsném závěsu, ušetři ti to asi 5% výkonu. Pod Tesákem už jsme jen dva s RiCem. V půlce kopce RiC se loučí, že dál už musí jet podle sebe. A tak se dávám na osamělou pouť. Jen kontroluji čas oproti loňsku. Tesák poprvé – první kontrolní bod, tam mám ztrátu asi dvě minuty. Svadím to na dosti silný protivítr na tomhle úseku. Na bufetu skupinka, ale hned odjíždí. Nemrzí mne to, v tom sjezdu bych se stejně neuvisel, na mokré silnici v serpentinech vždy ztrácím. Mokro, prší, začíná mi byt zima, těším se na další kopec, že se zahřejí. Daří se zahřát až na Hadovně. Další kontrolní bod, tam už jsem počáteční ztrátu smazal. V lese mokro, bahýnko, za chvíli vypadám skoro jako bajker.
Grapy. Jsou těžké, ale jede mi to. Ani jednou jsem nezaregistroval chuť slézt s kola a chvíli tlačit. Další kontrolní bod, zisk 3 minuty, to nevypadá špatně.
Mám trošku obavy, z té tranzitní cesty pod druhý Tesák, zvlněný terén zrovna nemám moc v oblibě, jsem raději dlouhé kopce. Ale nakonec šlo to. Tesák podruhé. 4 minuty k dobru. Tady na bufetu dojíždím dvojici, Vždyť říkám, že delší kopce mám raději. Jeden z těch dojetých je můj starý známý Standa Polnar. Ale nečekám, jedu naproti poslední tvrdé zkoušce, Lázům. Nevím proč, ale v paměti mám uloženo, že je to dlouhý a prudký kopec. Teď s překvapením zjišťuji, že jsou to spíše schody. Vyškrabu se tam, 5 minut zisk.
Dál už se nic s sebou nemohu udělat. Tady vždycky se spadne tíha zodpovědnosti, mám pocit, že to mám za sebou, a dál už se nemohu donutit k nějakému bojovnému výkonu. Navíc zase zvlněný terén, což předpokládá neustálou změnu intenzity, což jsem vždy byl líný natrénovat. V půlce toho zbytku mne předjíždí Standa s kolegou, ale netrápí mne to. Nikdy nezávodím s soupeří, spíše bojuji se sebou a s trasou.
Na posledním bufetu stavit s nemusím, ale vždy se tu stavím, jen ze vděčnosti, že čekají tu na mne, přijde mi skoro neslušné je ignorovat.
Cíl pod 7 hodin je splněný, zvláštní, že zatím, se mi to jezdí o trošku líp, než loni. Třeba po 80 začnu vyhrávat.
Obrovská poklona pořadatelům. Speciálně za to, že s časomírou počkali i na RiCe, který měl průměr pod 20, ale stejně to zvládl.