Loni jsem si maratony jeté na oranžové týmové pořadí zamiloval. Skvělý koncert týmové taktiky, sportovního výkonu a vzájemné pomoci. Chtěl jsem to zažívat znovu, proto jsem poctivě od listopadu trénoval, jezdil zbytečné objemy, masakrální intenzity, studoval taktiku, osedlal rychlejší materiál.

Letos je mi odměnou strašné utrpení, cíle projeté na hranici vyčerpání, opuštěný bez oranžových kumpánů. Co sakra dělám blbě.

Po Sudetech jsem 5 dnů hledal vůbec motivaci, proč jet znovu trpět jako zvíře. Ještě v úterý totálně na odpis úplně bez cyklonálady. Naštěstí mě ve středu ségra vytáhla na Kuřecí narozeninovou párty probudit nohy ... fialky s opicema mě donutili posunout PR na Zvoli o 41 sekund. To by šlo, bolavé vzpomínky blednou.

Z práce mizím dřív, v Praze ani moc v koloně nestojíme. Zato u Brna můžeme nerušeně sledovat závěr etapy Gira. V Přerově na hotelu večeře, 3 kolečka v saunách a klidná noc.

Ráno jedeme na start z hotelu, potkáváme další oranžové, předstartovní projetí a pokec okoření Lukovo padající řetěz. Stojíme pěkně vepředu, kolem se řadí přísná konkurence, než mě přepadne další vlna starťáku, valíme po rovince pod první stojku.

Jsem trochu ztuhlý, ale moc se nejede. Čespa řádí na čele, balík se přelívá, kolem mě vídám HonzuB s Kaprem a užívám si to. Začátek prvního stoupání na Tesák je hodně pozvolné, balík se trochu natahuje a tak přejíždím dopředu. Myslím si na bezpečák, ale v táhlém kopci není potřeba. Balík se evidentně šetří na jiné libůstky. Rychlý sjezd z Tesáku na mokru, potřeboval bych něco sníst a nerozsekat se. Občas prší, občas cáká voda ze silnice. Docela se jede a Grapy se blíží.

Na padesátém osmém kilometru se balík protahuje několika šikanami a začíná ostrý kopec. Že by Grapy? V hlavě mám stopku, nesmím se spálit a tak couvám a vystupuji z ostrého tempa. Vystoupí si docela dost jiných, to se hodí na rovinky. Jenže kopec záhy končí, není tu žádná loučka, to nebyly Grapy a já stáhl kalhoty daleko před brodem. Navíc mě ve sjezdu brzdí doprovodná auta, předjíždím je až na rovině pod kopcem a pár lidí dojedu až v dalším stoupání.

V úvodní stojce je Kubišta s přetrženým řetězem, tady se asi jely velký bomby. Kopec pak pokračuje loučkou, chvíli stahuji další korálky, za chvíli mi zase ujíždí. Kopec nekončí a dál se vlní v lesíku, už toho mám fakt dost. V dlouhatánském mokrém sjezdu docvaknu jednoho spíš vrchaře. Osmdesát kilometrů do cíle, to bude ve dvou asi bolet. Ale nechci čekat na skupinu za námi, cíl je vepředu.

Chvíli bojuji se sušenkou a moc mi to nejede. Když se konečně dojím a začnu pořádně jet, všímám si, že dvojice za námi se blíží rychleji, než dojíždím soupeře vepředu. No, asi kážu watty a jedu hovno. Nevzdávám se, ale za chvíli nás mají. Ejhle, to nejsou ti z Grap, to si Tomáš Gdula veze po opravě defektu někoho v háku. Nastoupím a pelášíme, občas střídám, ale nikdo další ve skupince se nepřidává. Pěkný kalup na rovince přechází do druhého výjezdu na Tesák. Tempo je nastavené na hodně tlustou šponu. Hypnotizuji Tomášovu kazetu, snažím se nemyslet jak moc to bolí a jedu. Předjíždíme soupeře, který na začátku stoupání nebyl vůbec vidět, ale dalšího o dvě zatáčky dál už v háku nedojedu. Vystupuji si, jako korálky jsme se rozkutáleli pod Tesákem a než se doploužím na vrchol, Tomáš je pryč. Ve třech projíždíme občerstvovací stanicí a pádíme vstříct dlouhým rovinám.

Asi bych si měl před závodem přečíst propozice, nebo alespoň mít v Garminu zadané i občerstvovací stanice. Předpověď počasí se moc netrefila. Dělá se vedro, dusno, ale bouřka je o pár kopečků vedle. Vsázka na 2 bidony byla troufalá, nezastavit na Tesáku nezodpovědné. I když si v naší trojičce rovinářů neděláme kopce těžké, závod hodně bolí. Jedeme bez vody a zbývá ještě 50 minut. Na spolupráci je vidět, jak každý bojuje na limitu. Jako zázrak se na horizontu objevuje stánek s občerstvením. Chytám bidon, gel. A stejně zastavuji u nalitých půllitrů s ionťákem a melouny. Prostoj znamená zahození souboje o další 2 místa. Kdyby tu byly palačinky, klidně bych počkal na Strejdu.

Poslední kilometry už chci mít maraton hlavně za sebou. Nemám žádné ambice do spurtu, nechci na poslední chvíli zmoknout a nebo se trápit v křečích. Proto trávím na špicích víc času. V posledním klesání trochu odjíždím, ale bez nástupu. Zpětně mě promarněná příležitost mrzí, v závodě mi to bylo jedno.

Všechno mě bolí, pokecám se ségrou, sním jídlo a přijíždí Čespa. Vůbec mě nenapadne, že zajel na bednu. Já jsem se doplácal na 7. místo a jsem po obědě. Závod jetý s cizími a vlastně pomalu.