Před koncem neschopenky řeším, jestli vůbec jet Sudety. Pak ještě taky jestli krátkou nebo dlouhou. Nakonec klikám dlouhou s tím, že si odstartuju z konce balíku a pak se uvidí.
Koridor trochu zmatek, na konci dlouhé lidi z krátké, ale nakonec se mi povede odstartovat v klidu a procedit se na konec. Těch 50m co mám na balík po průjezdu městem nějak v pohodě doskakuju a operuju s odlepem. Bohužel se ukazuje, že na konci balíku to není o moc lepší. No za chvíli vím na koho dávat pozor a frčíme na pohodu do Polska.
V prvním blitkobrdku najíždím zezadu, spolehlivě letos dávám malou a cedím se směrem nahoru jak to znám. Za chvíli mám na dostřel Kapra, nakládám si ho na záda dovážím ho ke Kolíkačovi. Sjezd tak nějak v klidu, pomalu se cedím dozadu, nakonec brzdím ještě víc, je mi to fuk, s tím jsem počítal. Odbočka a před hranicema už jsem zpátky v grupě s čtyřma dalšíma orange kumpánama. V to jsem rozhodně ani nedoufal, tady bude foukat a aspoň se svezu.
Návrat do Broumova, borec regulérní nástup, aby to roztrhal, proboha proč? Já jsem marnej, v každým sjezdu nechávám díru, kterou pak musím lepit, tohle bude hodně bolet. Uvidímě jak dlouho to vydržím, každopádně jsem ready si vystoupit. Zjišťuju, že po hodině jsem dost pozadu s jídlem, snažím se to dohnat.
Přichází monumentální stěna ve Vysoké Srbské, hrne se přes nás čelo z krátké, nahoře Kapr skáče do háku Hulkovi a letí pryč. Kaprova ploutvička je jak červenej hadr i pro Kolíkáče s Lukem. Ok, tak to je konečná, protože ten sjezd se mi vloni nelíbil a letos to lepší nebude.
Jedu v klidu, za zatáčkama musím párkrát vložit solidní špice, abych se udržel v grupě. Sirky hoří, nohy taky.
V grupě Pavel Popielok, asi ho úplně nechci dovézt ke Kolíkačovi tak se snažím trochu zregenerovat.
V Petrovicích buď a nebo - Kolíkáč a spol. musí být na kousek, minutu bych snad mohl v kopci najet. Za zatáčkou je zahlídnu před sebou. Držím tempo, průjezd bufetem, předemnou magneťák a grupa 3 orange se rozjíždí. Hvízdám a místo otočení se ještě přidají. Když už to pomalu vzdávám tak se ohládne Luke a čekají.
Dost mi trvá, než se z toho oklepu, začíná mě dohánět málo pití a jídla, nohy začínají cukat. Ale co, i tak jsem si užil mnohem víc než jsem chtěl, hlásím Lukovi, že pokud někde odpadnu je to na křeče a nemají čekat. Luke pro změnu hlásí, že se dusí, jsme to teda letos dvojka :-)
Nakonec nás doskakuje jeden borec ze Svijan, docela poctivě točíme, valíme Adršpachem, nohy se rovnají. Kolíkáč v kopcích nezničitelnej, Kapr zase ztratil občanku, Luke se s tím nepáře i když se dusí. Na druhém bufetu bereme pití, trochu melounu a vyrážím napřed ve sjezdu do Jívky, aby na mě grupa nemusela čekat. Vychází to akorát.
Postupně nás dojíždí pár dalších lidí včetně Jendy Bílka, kterej si taky solidně hrábnul.
Chvaleč je utrpení, grupa cuká, předemnou Jenda Bílek, za mnou Kapr, Kapr odjížíd samo ve sjezdu, ale nakonec dole čeká. Začínáme se točit, před námi je Jenda Bílek + 1, ale za chvíli vidíme, že Kolíkáč a Luke brzdí grupu a čekají na nás, tak tam s Kaprem vkládáme pár špic a doskakujeme do skupiny. Tady zůstat sám by byl očistec.
Nohy začínají stávkovat, chvílema to vypadá, že vypadnu z grupy na rovině. Peklo. Je úplně jedno, jestli nohama točím nebo netočím, křeče mám pořád. Hlava velí zůstat v grupě. Snažím se dojíst a dopít ten začátek. Znovu se rozjíždím a můžu se občas protočit přes špic.
Poslední stoupání, hákový kopec, najíždím na špic, Kapr na zadním kole. Táhnu to až pod finální stoupání, hlásím, že teď už je to na ostatních, plácám se nahoru. Plácám se dolů, pod kopcem zase křeč. Doplácám se na náměstí.
Den na jedničku. Čekal jsem, že si to dám na samotku v klidu. V klidu to bylo hlavně v těch sjezdech, zbytek neměl chybu, byl to orange koncert.
Ideální timing, sedíme, kecáme, chč*je. Přestává akorát ve chvíli, kdy Kapr stoupá na bednu.
Parťáci díky, že jste v těch sjezdech čekali, na samotku by to dost bolelo.