Předpověď počasí se měnila každým dnem a snad i každou hodinou. Nejradši bych zůstal doma, ale už jsem slíbil odvoz Kanaďanovi. Ačkoli má ekonomické vzdělání, nereaguje na moji lamentaci o utopených nákladech v podobě startovného, které už nezachráníme tím, že se utopíme v dešti na trase. Naštěstí!

Cesta pátečním provozem byla dlouhá. Pozdě večer vyzvedáváme v tajemném Broumově čipy, které nám vyzvednul Luke s Žábou, hledáme něco k snědku a pokračujeme na nocleh do Janoviček. I přesto, že to na start máme jen 9 km, ráno takřka nestíháme a já se jen pár minut před startem prodírám čekajícími závodníky krátké trasy, abych se zařadil tam, kde se mezi nimi začínají vyskytovat i závodníci z dlouhé trasy. Naštěstí se na začátku jede zvolna a kompaktně a první kopec v Polsku je dost široký na to, že se můžu dostat tak dopředu, jak mi nohy stačí, což je do druhého balíku.

Jede se svižně a za druhým průjezdem Broumovem doháníme první balík s Žábou, před kterým ještě bojuje pár únikářů. Kolem obce Hony přichází další kopec, zase zůstávám v druhém balíku a tentokrát brzy první balík zase sjíždíme. Definitivní dělení přichází na 52. kilometru v brutální stojce po kostkách Vysoká Srbská. Jsem ve třetím balíku, se kterým po čase sjíždíme druhý balík s Kanaďanem, ale první balík s Žábou už na nás nečeká. Náskoky mezi jednotlivými balíky jsou tak velké, že naše neplánované zastavení kvůli vlaku v Adršpašsko-teplických skalách nic neovlivní.

Z obav, abych se opět neutrhnul na nějakém brdku, jedu vpředu, pak se prosívám dozadu a na rovině zase jdu dopředu. Bohužel nemám nastudovaný profil a na Garminu v tom mokru nic nevidím, tak se občas stane, že na mě vyjde špic, za což tvrdě zaplatím na 115. kilometru ve stojce do Odolova, kde zůstanu vzadu úplně sám.

Zpomaluji na svoje tempo, ale za mnou nikde nikdo, naopak občas někoho zahlédnu v dálce před sebou. Vlak v Adršpašsko-teplických skalách mi tentokrát pomůže, protože dojedu skupinku tří odpadlíků. Se 140 kilometry v nohách a dalšími 30 před sebou se jim proti větru jet moc nechce, točíme se, ale na špici chvilku vydržíme jen dva. V posledním kopečku z Heřmánkovic, kde mezi dírami marně hledáme kousky asfaltu, nás jeden závodník opouští a naopak sjíždíme borce v růžovém. V Broumově míjíme ještě jednoho.

Závěrečnou stojku po kostkách před cílem vyletím, ohlédnu se a vidím, že všichni zůstali dole kromě borce v růžovém, který mého zaváhání využívá, dostává se přede mě a zkušeně obsazuje tu nejrovnější stopu mezi kostkami. Je to ještě pár stovek metrů do mírného kopce, a ačkoli zase nabírám rychlost, na rozdíl od kolegy už na cílový spurt o 41. místo z celkových 116 (a současně o 8. místo v kategorii ze 21) nemám.

Mohlo to být lepší, kdybych z Odolova nejel sám, ale mám dobrý pocit. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi bylo mokro, chvílemi mírně pršelo, ale nepromokli jsme, protože liják dorazil až během vyhlašování, kde Kapr vyskočil přímo na nejvyšší stupínek a já mu ještě jednou děkuji za spínací špendlíky na startovní čísla. Bylo to pěkné a je na co vzpomínat!