Těším se na první opravdovou zkoušku formy s odpočatýma nohama. V úterý zjišťuju, že sem si z Rokytnice možná přivezl krom nálože sweetspot intervalů ještě nějaký moribundus, nebo to chytl jinde. Ale co, jen drobně chycený průdušky, prej už stačí jen odkašlat hlen a je to za mnou... Tak fajn, stejně až do soboty bude klidovej režim.
Nicméně nic se nezlepšuje, spíš naopak. V pátek místo rozjetí parní sauna a hurá na hotel do Broumova. Cesta jen ilustruje tragédii české infrastruktury, ale jsem tam včas na povedenou tiskovku, večerní práci a večerku dle plánu. Na večeři řešíme prokletí, že se snad už nikdy nikde nesejdou víc jak tři šlapky... kdybych jen věděl...
Bohužel večer taky zjišťuju, že odkašlávání hlenu nabírá na obrátkách a neustupuje dle plánu. Zelená barva hlenu mi připomíná sen o čelní grupě s Žábou, ale jestli to je kompatibilní nevím. Nicméně se pořád necítím nějak zvlášť zle, takže se vyspím a bude to cajk. Bohužel přes konstantní kašel jsem se nevyspal a cajk to není. Vlastně mi přijde že mám teplotu, ale to taky může být starťák nebo nevyspalost, tak to moc neřeším. Vlastně by bylo asi lepší nejet, ale co jinýho by tak člověk mohl dělat v Broumově. Takže se připravit na start a počítat s tím, že když to nepůjde, prostě to po 20 km zabalím...
Je docela chladno, navíc budou přeháňky, takže triko pod kombošku a návleky na ruce. Kolíkáč nekompromisně v krátkejch nevěří, že jsem tak nabalenej, HonzaB komentuje dlouhý nepromokavý rukavice. No budu za ně rád, ne, že ne...
Striktně odmítám tlačení se do čela, když to není nezbytné, mám nějakou důstojnost a když jsem si to nevystál, tak si tam pak dojedu. To se děje záhy po startu, předjíždím Žábu, kterýho to probírá z letargie. Jede se pohoda a u čela to je pohoda. Jak se blíží odbočka a první brdek, víc lidí se cpe dopředu, je tu Kolíkáč, Kapr nám přeje hezkej závod. Pak se jdu zas procpat dopředu, nájezd zas kolem 10 pozice, jako loni. První prudká část se jede tak, že neodpadám, akorát to je pro mě tempo na 2 minuty a ne až nahoru. Po prvním prudkém se to kolem mě začíná hrnout, zvolnil jsem (teda furt jedu 430W), mrknu na to číslo, je jasný, že to je až nahoru nehratelný a dál zvolňuju. Teď už by to šlo, kdybych po zvolnění nedostal nával kašle a málem se neudusil. Pěkně jsem ty průdušky provětral. Takže pokus zůstat s Žábou mám za sebou, za mnou cítím oranžový dres tak se otáčím, doufám v Kolíkáče a slavnou bitvu o bednu v 50, ale místo toho jen zdravím Nemiho. Koukám kolem a je tu dost lidí z loňska, takže by to pořád byla ještě dobrá grupa (navíc pak čelo sjeli, takže mohla být sranda), ale v hlavě už je přepnuto na prezidentské kupé, tak je nechávám jet.
Konečně je vidím, jsem trochu naštvanej, protože to vypadá, že jedou s Kaprem na kecačku a žádná bitva nebude, na druhou stranu mám perfektně spálený plíce, průdušky a vlastně i nohy, takže ani nevím jestli bych do bitvy chtěl. Přijíždí Kapr s Kolíkáčem, HonzaB i Vláďa, kterej to chce dnes odjet v klidu za balíkem. No ještě, že to neví ta druhá půlka startovního pole, co už je za ním. Na horizontu leze Kolíkáč na špic a prej jedem. OK, rozkaz, takže se i párkrát otočím, abych zjistil, že to teda vůbec nebude sranda. Stačí trochu změnit tempo, zakašlat si a hned mám problém s dechem. Navíc Kolíkáč chce jet, no jo, ale to měl bejt asi v jiný skupince, tady moc lidí co to chtěj pálit od startu není.
Projedeme Broumov a konečně se trochu rovnáme do tempa. Vláďa si bere na starost kopce, přehopkat ty schody za Broumovem a pak jak loni si najíždím na čelo před sjezdem. Ve sjezdu pěkně chladno, tak jsem rád za oblečení. Občas se otočím na špici, ale nejede se mi moc dobře, tak se nikde nevětrám. Stejně je tu mraky lidí co nejedou a táhnout celou grupu o 30 lidech mi nedává smysl. Doplácáme se na Vysokou Srbskou, jedu absolutní minimum nutného, abych se neudusil a nevypadl z grupy. Předjede nás čelo krátké a na horizontu pak odpadlíci z krátké. To vyhecuje Kapra, Pavla Popiolka, že jedou s nima. Nechávám to být, ale rozdráždilo to i Kolíkáče a tomu jsem sakra slíbil support. Sjezd dávám hodně svižně a dojíždím Kolíkáče akorát tak, abych mu dolepil 10 metrů za Kapra s Pavlem. Jede se solidní peklo, protože když 4 borci typu Peter Gansel letí zpět do čela, tak to v háku úplně na družnej hovor není. Kapr sice pak prohlásil, že jsme se svezli zadarmo, ale Pavel si vystupuje se slovy, že to pro něj není. Občas tam v brdku blikne 500W, tak se ani nedivím. Nicméně v Hronově jsme v balíku krátký a vezeme se už opravdu zadarmo až do Velkých Petrovic.
Projíždíme v poklidu kolem bufetu, kluci berou banán, já sem rád, že dýchám. Bolí mě dost v krku, tak ani není moc chuť na jídlo - jo tak tohle někdo taky zaplatí. Za horizontem rozjíždí Kolíkáč peklo na špici. Takhle chce jet ve 3 do cíle 100 km? Tak to bude asi beze mě. Otáčím se a tam samotnej Vláďa odjel grupě v Petrovicích, tak si můžu beztrestně zařvat moooc, brzdíme a za chvíli jsme ve 4 orange. Tak to je úlet.
Frčíme dál, ještě si nás sjel borec z Kooperativi, za dalších X km ještě někdo, pak Kooperativě spadl řetěz a zas jen v 5ti. Pěkně točíme a velká grupa pořád ne a ne přijet. Dáváme Odolov, nahoře stavíme a na můj vkus se tu flákáme až moc dlouho. Přijíždí čelo grupy akorát, když odjíždíme z bufetu. Nakonec nás po pár kilometrech ještě 3 lidi doskočí, včetně HonzyB. Tak to už je oranžovej grupáč, je nás 9 z toho 5 šlapek, všichni odjetý z úvodní skupiny. A pak, že se víc jak ve 3 už nesejdem. Dávám tyčku (druhý jídlo, jedno želé jsem stihl ještě před Srbskou) dost na sílu. Měl bych dát ještě něco, ale nejde to, tak to holt do cíle bude muset stačit. Už jsem asi dost v háji, protože Kolíkáč pořád něco povídá o Pavlovi, ale ať koukám jak koukám, tak ho tu prostě nevidím. Řikám si, že jsem prostě prošitej a přestávám to řešit. Utěšuju se, že aspoň vím, co jedu za závod.
Kolíkáč zas ožívá v kopci z Chvalče, takže se mu snažím být v ruce, i když se nahoře dost zoufale ptám co dál? Naštěstí čekáme na zbytek. Už mě ale fakt spíš všechno se..., nevím jestli jsem prošitej, nebo fakt nemocnej, nebo obojí? Vlastně bych docela rád odpadl, často mám i pocit, že budu muset zastavit, abych se pořádně vykašlal a prodejchal. Ale zase teď už to bude jen odvoz do cíle, tak lepší nejet sám. Točíme poctivě, až na Vláďu, kterej hlásí že určitě nechci, aby mě kvůli křečím odpojil. No vlastně chci, ale nerozmlouvám mu to. Pak ale vystřihne špic pod poslední kopeček do Janoviček.
Snažím se domluvit hromadnej dojezd šlapek, ale Kolíkáč neslyší. Nahoře jsme ve 4, Robert chce jet. Já ne, tak se blbě ptám kam a proč. Chvíli trucuju na konci čtveřice, ale nakonec teda na Kolíkáče houknu a jedem, jednou jsem domestik, tak mám jet a ne přemýšlet. Párkrát se protočíme, kilák před cílem lezu na špic a rozjíždím to ostře tak, aby si mohl zaspurtovat. Jak se silnice zvedne na náměstí, valím tam už přes 7 w/kg, načež to Kolíkáč odpojí a zařve jeď. No to dík, takže z rozjezdu spurtu se stává spurt, kde teda už víc jak 10-11 wkg fakt nevytáhnu, ale i do kopce směšnejch 700W stačí na to udělat náskok a pak to nějak doplácat po kostkách do cíle. Vlastně jsem vyhrál docela velkou grupu, takže bych měl mít radost, ale spíš se chci někde složit a spát.
Takže se jen rychle pozdravit se všema co jeli, poděkovat v hotelu, kde mě nechali se osprchovat a nechat se adaptivním tempomatem odvézt domů. Preventivně jsem si ještě změřil teplotu a 37,6 ve chvíli, kdy už je mi líp, asi něco znamená. Tak snad na Mamutu lépe, ale jen se potvrzuje, že něco nějak plánovat a peakovat na závody je tak trochu... spekulativní, no.