Sudety Tour byla loni skvělá. Vybraná oranžová společnost, pěkná skupina jedoucí dobré tempo. Prostě krásné závodění, dokonce si celý balík dopřál čůrpauzu na šraňkách ... jak vystřižená scéna z TV.
Pro letošek jsem první opravdový maraton zapsal jako "A" závod, na týmovém soustředění tvrdě potrénoval a pak skoro celý týden nebyl na kole a ladil formu. Dokonce i Garmin uznal, že že jsem připravený na závod.
Předpovědní modely absolutně netuší jak bude druhý den, házím to tašky oblečení na všechny eventuality. Bereme s Martinou půl dne volna a jedeme. Hotel se začíná plnit cyklisty, Luke je na místě a hned po vybalení jdeme na tiskovku, kachnu a dezert. 3 Šlapky, to je snad prokletí 🧡
Ráno chvíli bloudím po Broumově, rozmotávám nohy přes kostky cílové stojky a parkuji mezi prvními ve startovním koridoru. Zbytek týmu přijíždí za chvíli a stojí 10 metrů za mnou. Zdravíme se jen na dálku, závodní noty jsou od včera jasné, 3 minuty odpočítávání a jedeme. Start je luxusně v klidu, vepředu je pomalé VIP, týmy aspirující na dirigování závodu jedou z hloubi startovního pole.
První kilometry jsem trochu kožený, vůbec se mi nechce jet. Naštěstí Luke hraje svou osnovu mistrovsky a vede mě balíkem vpřed. Polehku se probouzím a do první stojky letím z dobré pozice. Prohrávám s gravitací, sice jedu doraz, nevadnu a tempo určitě udržím na horizont, bohužel ne v háku za Jakovského pláštěm. Kanaďan vedle dává naději v docvaknutí balíku. Dokonce se za zadu dotáhne Radim, střídáme se a nabalujeme korálky. Čelo letí, ale stahujeme ho. V dobře spolupracující skupince to ani nebolí a než vyjedeme z Polska, odpočívám v balíku. Bohužel bez Kanaďana.
Za Broumovem odjíždí únik, balík kotví a dojíždí nás velká skupina. Někde tam je Nemi s Kanaďanem, ale na kus řeči nepřijeli. Ve stojkách bojuji s gravitací, rychlost čela je z jiného světa. Ale na gumě visíme čtyři a snadno balík dotahujeme. Na Vysoké Srbské se naše guma hodně šponuje, Nemi s Kanaďanem přešponovali a mizí vzadu.
V Mirošově šponuji gumu naposledy a s obvyklými kumpány se vracímě zpět a v balíku letíme magnet přes Adršpach. Nejostřejší lajna, čelo se snaží dohnat únik, nikdo ani nedutá. Hákuji Kolerta a trpím. Skupina podivně zrychluje a zpomaluje, poškubávání mi vůbec nechutná. Ale z háku nevypadnu! Tuhle parádu si nemůžu nechat odjet. Na 80 km do cíle jsem místo gelu posvačil tyčinku a dokonce mě dnešní peklo začalo bavit, jsem tam i ve stoupáních. Prostě paráda.
Žádný strom neroste do nebe a každá paráda musí skončit, aby si člověk mohl uvědomit jak velká paráda to byla.
Ve stojce před Odolovem nás zastavil vlak, poposkakuji trochu dopředu a zbytečně si dělám pár metrů bezpečák ... tohle asi stačit nebude. Rozjíždíme se a ve stěně za kolejemi zastavuji. Nechávám poslední sirku v krabičce, to nechci dojíždět, protože se to bude ještě 2x opakovat. Guma praská i dalším 5 a už si to neděláme ošklivé. Dojíždíme odpadlého Martina Kubištu a serpentinky z Chvaleče jedeme regeneračně na kecačku. Následující šlapavá klesání už je skupina opět při síle a docela pěkně spolupracujeme.
Mám toho dost, další tyčinka nepomáhá. Gravelovou vložku posledního stoupání kotvím ve stopě vedle Martina. Možná jsem to měl nechat jet a zkusit hákovat někoho rychlejšího. Takhle pokračujeme do cíle v 8. Před Broumovem dojíždíme jednoho odpadlíka. Kéž bych nebyl ve spurtu 9. z 9!
Nejdřív zkouším odjet v Broumově, ale nedaří se. Krátký odpočinek a do stojky hákuji Kubištu. Jedu jeho stopu, mám správně přehozeno, motivace porazit Radima je obrovská, zapomínám na předchozích 170 km. Valím doraz, ale na kočičích hlavách stejně parkuji a jen z dálky sleduji bronzového Radima.
V cíli jsem totálně popravený, v nohách nezbylo nic. Marně se snažím vzpomenout co se posledních 283 minut vlastně dělo. Vidím jen rozmazané dojmy rozpatlané a kapkami vody a uhlazené větrem v dlouhou šmouhu. Sudety Tour byla letos skvělá. Oranžový sirotek, čelo jedoucí šílené tempo. Dlouhá guma, bolavé sjíždění a slastné hákování. Spurt o bednu na konci 170 km maratonu. Prostě krásné závodění.