Zkusím rozplést šmouhu smíchanou z bolesti, nadšení, děsu, dravého závodění, radosti, planých obav a totální rezignace.
Před odjezdem vůbec nejsem rozhodnutý, jestli na téhle trati vůbec chci závodit. Docela bych si to projel jako výlet na pokec s týmem. Oni na rozdíl ode mě mají v cíli vzpomínky, já mám šmouhu. Rozhoduje trenér se sportovním ředitelem ... s číslem na zadku se vždycky závodí, kopce do 20 minut FTP, delší trochu volněji. Luke mi to rozjede do prvního kopce, zahákne mě za čelo a mám jet. Když na Zoncolan chcípnu, tak mě s radostí bude s Vláďou vláčet zbylých 120 km do cíle.
První nástup závodu přichází už při registraci, kdy nehodlám odejít, dokud nebudu v Competitive sektoru. Paní za přepážkou přesvědčí narůstající fronta a Elite sektor píše na startovní číslo i Vláďovi s Lukem ... evidentně potřebuji své domestiky :-)
Ráno před startovní bránou dává rozhovor snowboardista Benjamin Karl - "Bílá žába". Luke koukne na horu svalů a říká, ten by se hodil do závěrečného sjezdu! Dobře, připisuji do itineráře za nechat se vláčet. Při vstupu do koridoru HonzaB tvrdě narazí, zato Nemi zkušeně hákuje a je s námi v Elite sekci.
Start, roztočit nohy a zaparkovat se na pohodlné pozici u čela. Jede se 20 km mírné klesání a na čelo se nikdo nežene. Když se Bílá žába rozhodne potahat, Luke zkušeně skáče na ním a na trojce hákuje jak Kapr a bez práce vypadá neskutečně hustě. Škoda, že to nad námi létající vrtulník nenatáčí do přímého přenosu :-(
Plöckenpass, takové Benecko, se rozjíždí příjemně zvolna. Mám nakázáno jet FTP, ale není zatím potřeba. Postupně se zrychluje a ti chytřejší si vystupují. První sjezd mi vůbec nechutná, po včerejšku spálené brzdy piští, trasa prý není uzavřená, no jedu jak s hnojem. Ale dávám si pozor abych byl dole v háku.
Stoupání pod Monte Croce musím jet jako dvojici kratších kopečků, jinak by mi to ujelo ... rozkaz zněl jasně, FTP jen do 20 minut. Na prvním horizontu jsem v pohodě na čele, ovšem po krátkém klesání se zase letí, tak vystupuji do pomalejší skupiny a čelo závodu nám na chvíli odjíždí. Ovšem evidentně vzadu zůstávají lepší sjezdaři. Vůbec nechápu, že jsem se udržel na vlhkém asfaltu a průletem černými tunely. Ale před 3. stoupáním na Ravascletto jsme už zase spolu.
Ravascletto, poslední před Zoncolanem, se přestalo blbnout. Rozumné tempo připomíná ticho před bouří. Sjezd se letí ještě přísněji než předchozí a odmítám jet jak bez mozku. Mělo to být dolu a hned nahoru, proto netlačím na pilu. Kvůli chybě v oficiálním GPX znejistím na uzoučké silnici vesnicí důkladně posranou stádem krav. Zvolním, hledám šipky a jsem bez nároku dojet balík a svézt se 4 km rovinkou pod Zoncolan. Ale co, pořád se mi jede dobře, odřený bok nebolí, jím podle plánu, vody mám akorát.
Do stěny najíždím na dohled od posledních korálků z balíku. Mám radost, že si je docvaknu a nebudu hodinu sám. Přehazuji na lehčí a lehčí a lehčí převod. 16 % na úvod, 36/34, kadence pod 50. Au. Korálky zvolna mizí z dohledu, kopec když povolí, má 12 %, když přitáhne, má 18 %. A je nekonečný. Jsem totálně v rozkladu, regulovčík mi radostně hlásí, že jen 5 km. Chce se mi brečet. Většinou jsem na kopci sám, nikdo není vidět před ani za mnou. Ještě že tak, to co předvádím není cyklistika. Samotu přerušují jednotlivci, přeletí mě a mizí za obzorem. Čekám kdy mě pozdraví Nemi a wobloží Kolíkáč. Místo nich mě předjíždí holka na velkou placku (má obří jednopřevodník...). To je konec. Ne, to jsou jen tunely před vrcholem. V nich kopec povolí na 4 %, ale já nejsem schopný jakkoliv zrychlit. K zoufalství mě přivádí závěrečná stojka olizovaná mrakem. Au.
Nahoře beru jen bidon a mizím do klesání. Sám a jako s hnojem. V superprudké části mě přeletí borec v zeleném, za zatáčkou lehá na rámovku. Já s vytřeštěnýma očima co nejvíc rozbalelný na větru zkouším ulevit hvízdajícím kotoučům. Pod kopcem jsem pořád bez nohou, dožírám chybějící cukry a snažím se dojet pár lidí před sebou. Po chvilce nás dojede holčina s jednopřevodníkem. Stavěla na občerstvovačce a asi čekala na domestika. Najedou na špic a diktují kruté tempo. Zůstávám tam jako poslední korálek vlající ve větru. Neskutečně trpím, ale holka mě přeci neodpáře v tempovém magnetu! Jak se příprava mění v kopec, vystupuji a je mi do breku. Tady to ani nejde zabalit, mimo závod to budu mít domu stejně daleko jako po trase...
Dožírám další želé a přijíždí skupinka, hákuji se a nohy překvapivě drží. Hurá, stačila hodinka recovery. Ze skupinky pokračujeme ve trojici, tempo na mém aktuálním maximu, takže super. Bohužel na vrcholku opačně jetého Monte Croce musím zastavit pro vodu. Už nepodávají celé bidony, takže pomalé dolévání. Dvojice je pryč a já sólo ve sjezdu krutě ztrácím. Opět mě přeletí borec v zeleném. V jedné zatáčce mu dvakrát klouznou pláště po asfaltových hadech, brutálné rozvlní kolo v nerovnosti, ještě jednou zabruslí přes hada a lehne na rámovku. Fuj, u toho nechci být ani blízko a zase jedu svou plíseň. Ke konci sjezdu mě pohltí větší skupina s Bílou žábou, hákuji a snažím se zbytek sjezdu nevycouvat.
Poslední kopec směr Sillian, 36 km houpavého stoupání, postupně nabrat 1500 metrů, to je peklo. Bílá žába si vystupuje v prvním hrbolu, jede hlavou ... a má to dobře zařízené. Jede na jeden bidon a jeden gel v kapse a každých pár km na něj čeká žena se zásobami. Zbytek se rozvážným tempem sune nahoru, dolu. Nerovnoměrné tempo mi moc nevyhovuje, většinu času jedeme pomalu, ale občas se zatlačí do pedálu. A sjezdy se letí. Na špic moc nelezu, ostatní nechtějí moje tempo. Ani nezkouším odjet, stejně by mě za chvíli zase naložili ve sjezdu. Je to nekonečné, přitom je to boží cesta na motorce. Snad tyhle vzpomínky zůstanou ve škatulce cyklistika, až tady budu příště venčit Moto Guzzi.
V předposledním hrbolu se otevře obloha a dostáváme ultimátní sprchu. Déšť je docela studený, ale stříkající voda od asfaltu je příjemně prohřátá. Vestičku nechávám zabalenou, na horizontu je vidět sluníčko. Zase nás dojíždí žába a skupina znervózní. Opravdu nikdo si expres nechce nechat odjet. Nerovnoměrné tempo je teď na hraně únosnosti, pořád se nejede, ale je to samý mikro nástup na který mrtvé nohy těžko hledají odpověď. Horizont, vítězství ducha nad trasou! A Bílá žába lehá na rámovku a mizí v nedohlednu. Bomba.
První třetina je docela rychlé a technické klesání, občas mokrý flek ve stínu, cedím se na chvost skupiny a musím za každou zatáčkou ze sedla. Ale jsem v kontaktu. V malém protikopci dojíždíme žábu a hurá do závěrečných 25 km šlapavého klesání. Docela jedeme, opozdilce z krátké trasy objíždíme jako patníky, čas od času sebereme někoho z naší trasy. Točíme se po 1 km a je nás dost, není problém tam poslat všechno co je v nohách. Moje špic, lehám to TT polohy, nasadím 400W a dochází mi převody. Po kilometru mávnu, zrychlím a začínám couvat. Borec za mnou ani nenajíždí na špic a za mnou jde zvracet, žába chválí. Přijde mi, že se jede trochu rychleji, ale možná kopec jen víc klesá. Další moje špic a předjíždím dlouhý vláček soupeřů. Bohužel je nejde nenabrat. Řadím se doprostřed lajny a ještě před cílem na mě vyjde jednou řada.
Už ve 3/3 posledního kopce nás předjelo uzavírací auto a tak už není trať vyklizená a v Lienzu je na vjezdu kolona. Kličkujeme provozem, lajna se občas přeruší ale vždy spojí. Silnice se zase uvolňuje a já jedu svou špic, zkracuji ji jen na půl kilometru. Žába nastupuje na 500 metrový spurt, bezbolestně ho hákuji a vjíždíme do uzoučkých uliček s vlhkou dlažbou, kanály, leštěnými kameny. Tak to ne, do toho rozhodně nejdu. Svěsím nohy a přicházím o 5 míst v kategorii. Jsem rád, že jsem dojel bez úhony ... krom té na cyklistické důstojnosti.
8 hodin na trati, to 6 Vinohradských Šlapek nabere spoustu zážitků. Afterparty u piva a burgeru byla hodně nabitá emocemi. Dobrými i špatnými, nadšením i skleslostí. I když tohle podle měl nebyl svátek cyklistiky, dojmů to nechalo opravdu hodně.
PS: já bych u nepojízdného kola tedy zastavil. Už jen pro to, že je fajn s někým pokecat a kvalitně povláčet přes hory.