Předpověď počasí hrozí apokalyptickými bouřkami, které prý v této nadmořské výšce doprovázejí kroupy velikosti golfových míčků. Vláďa žertuje, že bere zimní tříprsté rukavice. Zmoknout a zmrznout během více než osmihodinové jízdy nikdo nechce. Z celkového počtu 612 přihlášených na dlouhé trase startuje jen 398 statečných, mezi nimi 6 Šlapek.

Na startu si jdu stoupnout k Žábovi, Vláďovi a Lukovi. Divím se, proč tam není i Kolíkáč a HonzaB a co že to mají za autogram na startovním čísle. Prý to není podpis celebrity, ale propustka do Elite koridoru, kde jsem se omylem taky ocitnul, zatímco zbytek týmu byl přísně vykázán na konec. Škoda, že jsme propustky neměli všichni, protože při pohledu na ostatní borce zde, jednoho dokonce s batohem na zádech, si nepřipadám nepřístojně. Ale vzhledem k nižšímu počtu startujících a 20kilometrovému rozjezdu po široké rovné silnici by nakonec nebyl zas takový problém si to dojet dopředu. A taky že se to děje, můj plán zavěsit se za Žábu bere za své, když se Žába s Lukem okamžitě loktují až na čelo, kam se mi nechce.

Pod Zoncolan nesmím přijet zničený, to je hlavní taktická rada od HonzyB, kterou si pořád opakuji. A tak na prvním brdku (Gailberg) nasazuji opatrnější tempo a Žábu ztrácím z dohledu. Zdravím ještě opatrnějšího Luka a naopak pouštím i rychlejšího Vláďu. Sliby HonzyB, že většina stoupání bude údolími s nízkými sklony, se ukázaly liché. Až do cílového sjezdu je to už jen nahoru a zase dolů. Žádné odpočinkové přejezdy jako na Kitzbüheler Radmarathon. Jsem rád, že jsme den předem při týmovém rozjetí nějaké kopce nastoupali a hlavně sjeli. Rychlosti 70–80 km/h se u nás těžko trénují a tady je to nezbytnost. Oživil jsem si loňské zkušenosti a až příliš neohroženě to pouštím do zatáček. Provoz byl tak malý, že mi až po čase došlo, že nejedeme po uzavřených komunikacích a musím se krotit. Při průletu jednou vesnicí jsme dojeli malé auto, kolega přede mnou ho bral natěsno zprava, já naopak protisměrem. To byla chyba, protože jsem v ten okamžik zjistil, že auto bliká doleva. Moje brzdy dostaly co proto, řidič naštěstí použil zrcátko a odbočovat nezačal.

Publikovaná GPX trasa je nepřesná, ale naštěstí celou dobu někoho vidím, tak vím, kudy jet. Chvilkové zklidnění na několika málo kilometrech roviny je předzvěstí zlatého hřebu – Monte Zoncolan. Hora s průměrným sklonem přes 14 %, místy až 20 %, budí všeobecný respekt. Kvůli ní se pořadatel chlubí popiskem „Probably the most demanding cycling marathon in the Alpine region“. Až zpětně jsem pochopil, že když chce člověk Zoncolan rozumně vyjet, vyplatí se investovat do speciální horské kazety. Na mém nejlehčím převodu 36×30 jsem to sice taky bez zastavení dal, ale nedůstojným nepřetržitým šněrováním, s proklatě nízkou kadencí 50 rpm a hlavně s nízkými watty. S lehčím převodem to mohl být prostě hezčí zážitek i lepší výkon. Během hodinového stoupání zato bylo dost času pokecat se spolutrpiteli, kteří měli chvilku stejné tempo. Jeden Němec mi vyprávěl, jak byl na výletě v Adršpachu a uměl krásně česky vyslovit název svého města Drážďany. Další mladík se mi chlubil, že on má kazetu 28. To byl tentýž, který se mě v předchozím sjezdu ptal, jestli nemám šroubovák, protože mu zapadla sedlovka. Byl zřejmě ještě hůře připravený než já. Sjezd ze Zoncolanu byl zpočátku trochu techničtější, naštěstí stále na suchu. Mokro začalo být až v galeriích v nižší pasáži. A když se tam přidala místy i úplná tma, byl jejich průlet docela strašidelný, zvlášť když šly galerie do zatáčky. Nezbývalo než se modlit, že se na silnici nic neválí. Naštěstí tu mají Ježíše Krista takřka v životní velikosti přibitého na kříži na každém rohu, někdy dokonce v dřevěné budce, asi aby déle trpěl.

Pod Zoncolanem se nás sjelo pět. Ale opět nám skupinka dlouho nevydržela. Borec na špici rozjel do pozvolného, ale stále se utahujícího stoupání takové tempo, že si postupně všichni vystoupili. Na Plöckenpass se dlouho držím s jedním tempařem z Maďarska, ale při pohledu na zbývající výškové metry ho pouštím. V Kötschachu do mírnějšího kopečka dojíždím Vláďu. Následuje 40 kilometrů, během kterých se nastoupá 800 metrů. Není to žádné 2% stoupání, ale asi 10 menších kopců a sjezdů. Nebýt nadměrného silového tréninku na Zoncolanu, tak bych tady mohl pěkně řádit. S Vláďou, Maďarem a dalšími tempaři si mnohokrát různě odjíždíme a zase se sjíždíme.

Pozitivní zpráva je, že počasí nebylo ani zdaleka tak hrozné. Pořádné mokro bylo jen v jednom ostřejším sjezdu, kde jsem byl naštěstí sám, a tak jsem se mohl soustředit jen na svoje chyby. Asi ve dvou třetinách jsem zmoknul, ale brzy vysvitlo sluníčko, a tak jsem nikde vestu nenasazoval. Největší průtrž nás potkala až pár kilometrů před cílem. Snad aby bylo co vyprávět, přidaly se i slibované kroupy. Ve 14členné skupině, která cestou nabrala i Vláďu, byl tak cílový spurt o 100. místo celkově na mokré a kroupy poseté cestičce klikatící se mezi zátarasy v centru Lienze spíše jen symbolický.

Jsem šťastný, že to mám za sebou. Nikde jsem se nerozsekal a promrznul jsem až cestou z cíle na ubytování, do té doby to bylo fajn. Díky, kluci, že jste mě na tuhle akci vytáhli, bude to nezapomenutelný zážitek :-)