Měl to být vrchol sezóny podpořený po letech opravdovým trenérem. Jako předpříprava ještě Mamut, abych doladil formu.

Místo dolaďování formy se po Lužecký nemůžu pořádně postavit na nohu, dva dny to ještě zkouším trápit podle tréninkového plánu, ale ve čtvrtek to vzdávám a v pátek nakonec vyrážím na chirurgii. Další čtyři dny úplně bez kola. Pak to pomalu začít zkoušet. Kupodivu lehké kolo to spíš zlepšuje, plavání vadí, posilovna je neutrální. Silové intervaly na kole po pár dnech tomu vůbec nepomáhají.

Vrchol sezóny mentálně vzdávám a začínám doufat, že objedu aspoň krátkou trasu v Alpách výletním tempem. Na Zoncolan vůbec nemám pomyšlení. Po dvou týdnech kontrola na chirurgii. Doktorka se snaží vymyslet co s tím, nakonec ještě řeším rehabilitaci. A tak poslední týden strávím na trenažeru, pak rehabilitace a do kanclu.

Na diskuzi se řeší počasí, já jen doufám, že budu moct jet a tvrdím, že já jezdím přeci jenom za sucha.

Páteční doprava na místo nám vlastně celkem vyšla, v sobotu při rozjetí tepy někde na úrovni Plockenpassu, vedro. Ale jsem tu, točím nohama a můžu jet do kopce. Trenérovi pro jistotu píšu, že začínám mít roupy a asi nechci jet jenom na výlet.

Při večeři trochu řešíme trasu, zkoumám to víc a představa Zoncolanu s X kilometrama na úrovni 13-20% sklonu začíná vypadat dost děsivě. Ale aspoň si ujasňuju, že ten poslední kopec si se Zoncolanem moc nezadá. Bezvýznamné brdky mezi moc neřeším.

Spát bych nejradší šel tak v sedm, ale přijde mi to jako kravina. Ve 21.30 ohňostroj, nemůžu pořádně usnout, docela starťák. Zabírám. 23:15. Siréna. Zkouším usnout. Nic. Hledám co znamenala siréna. Kolikrát to sakra bylo? Hledám na webu jestli nemáme jít na shromaždiště. Nikde nic nepíšou. Tak asi jen požární poplach. Pouštím si Giro. Usínám, budím se, usínám, budím se. 4:30, ohňostroj.

Odjezd na start v 6:01 z místa srazu. Vstupujeme do Žábova vysněného koridoru. Sakra proč tam píšou Elite a ne II.? Za městem jsem v balíku na místě, kde se mi celkem líbí. Nikdo nedělá moc kraviny ani se necpe. Nájezd do prvního brdku, podle Stravy se to loni jelo cca 13.5 minuty. Kruci. Nedaří se mi hopkat mezi lidma. Ztrácím cennou minutu než se promotám a nasadím smysluplné tempo. Vidím Žábu, ale abych ho dojel tak bych taky mohl nahoře skončit. Jedu tempo lehce pod FTP podle trenéra. To je teda sakra dlouhých 13 minut. Aha, ono to bylo nakonec skoro 18. Luke píše, že se za chvíli potkáme.

Další kopec - nehraju hru, že je to přeci 2x15 minut a jedu to jako 33 minut. Vrchol Plockenpass, tunel, tma. Točím pravou jako borec předemnou. A hele vnější zábradlí, asi je potřeba točit víc. Přijde mi, že nejedu dolů tak špatně, ale zjevně to nestačí. Luke píše ať nečekám. Píšu zpátky, jestli je ok.

Ravascletto, rychlá zastávka na občerstvovačce, chleba, salám, pití. Nikde nikdo. Tak pod Zoncolan sám. Ve vesnici chvíli váhám, jestli jsem ještě na trase. Naštěstí vidím pořadatele. Luke píše, že je ok. Tak aspoň něco.

Zoncolan, další souboj muže proti kopci. V hlavě mi hučí - je to kopec na hodinu, musíš cestou jíst. Dojíždím skupinku co mi ujela někde ve sjezdu. Cca ve 2/3 krátká zastávka a gel. V zatáčkách rychle pít. Hypnotizace Garmina - zbývající sklon 11%, sakra proč je to ale pořád 14? Tunýlky. Konečně se trochu ochladit, povolit nohám. Tvl. kdo sem dal tu stojku na posledních 600m? Občerstvovačka, místní gel, nabrat pití, vestu, návleky a hurá dolů.

Nohám už se moc nechce, do cíle 120km a já tu jsem sám. Snažím se myslet pozitivně. Funguje to. Twl. proč jedu Plockenpass zpátky nahoru? A proč se to za mnou tak zatahuje? Vrchol. Vítá mě monumentální vrtule těsně za horizontem. Na občerstvovačce mi borec drží plápolající vestičku. Jedu dolů. Po vodě. Uf. Nájezd do posledního kopce. Někdo na mě volá. Dojel mě Nemi.

Vykládá něco o nějakým údolí. Asi vyjel z mapy. Včera jsme se přeci dohodli, že to je minimálně 1200 up. Dělá se malá skupinka, ale moc se nejede. Zas tolik mi to neva. Začíná to být nuda - 3km up, chvíli rovinka nebo mírně dolů a znovu. Do toho solidní slejvák, ale je teplo. Nemi odpadá. Poslední občerstvovačka, kde chci stavět pro trochu pití.

Celkem suchý sjezd. Proti větru do cíle - to už znám ze včerejška. Moc to neubývá. Kolem letí Nemi se solidní grupou. Letíme do Lienzu. Hurá, blíží se konec. Tak ne, ještě slejvák a kroupy. Ty vado, my fakt jedeme do cíle po mokré dlažbě. Tak hlavně s sebou nikde neplácnout. Konečně. Hledá se Žába.

Poslední měsíc byl plný zvratů a i když jsem si to v zimě maloval dost jinak, tak jsem si to nakonec celý užil.

Přeci - Když šlapu, tak žiju! A ještě lepší je, když kolem mě šlapou kamarádi.

PS: kola nám neukradli, ale do splnění pojistných podmínek to prý mělo daleko :-)