Sotva na prachatickém náměstí ukážeme dresy během týmové prezentace na pódiu, hromy, blesky a průtrž mračen nás zahánějí se schovat na parkovišti. S blížící se třináctou hodinou déšť slábne, ale desítky lidí se na start vůbec nedostaví. Týmy se řadí až do druhého koridoru, takže i po startovním výstřelu v úzké uličce celou věčnost bez pohybu mrzneme. To se rázem změní hned v prvním kopečku v Prachaticích, kde přestože máme jet ještě nezávodně za zaváděcím vozidlem, bez rozjetí drtím 5,6 W/kg a posouvám se na dohled čelu. Kupodivu žádné pády před sebou nevidím, nikdo na mokru zbytečně neriskuje. Odstupy jsou větší, protože přes vodu stříkající z plášťů není vidět.

Prvních 33 kilometrů je to až na pár zhoupnutí pořád nahoru. Jako obvykle začátek přepaluji, abych se udržel co nejvíce vpředu. Ve druhé půlce stoupání už trochu zvolňuji a dojíždí mě Kolíkáč. Následuje 20kilometrové klesání vojenským újezdem Boletice. V menší skupince do toho šlapeme. Na špici se střídám s fantastickou Adélou Koclířovou a pár dalšími borci. Sjíždíme nějakou menší skupinku a nevnímám, že za sebou táhneme docela slušný balík. Bohužel trestuhodně nevyužívám možnosti si naposledy trochu odpočinout.

O poslední zbytky sil mě připraví stojka v bouřlivém kotli ve stoupání kolem Kleti. Ačkoli sklon brzy povolí, soupeři ne a konec kopce je v nedohlednu. 4 W/kg jsou proklatě málo. Tady nás pobaví Zdeněk Štybar, který jede v protisměru, aby si nejvýživnější kopec dal ještě jednou, tentokrát se zbytkem svého týmu. Nedaleko pod vrcholem ztrácím kontakt s Kolíkáčem. Když profil konečně začne klesat, odpočinek se zase nekoná, protože jedu sám. Po pár kilometrech se nechám sjet malou skupinkou a můžu se alespoň střídat. Připojuje se i Ján Svorada na retro kole s retro helmou. Mám krizi a v dalším brdku dále ztrácím.

U Kuklova, 15 kilometrů před cílem, nás sjíždí velký balík s Kaprem a Technikem, který mi dává gel a jasnou instrukci, že se musím držet Kapra. Je mi to jasné, teď jedu jen na týmovou soutěž a tam se počítá čas čtvrtého. Tedy mě. Jeden za všechny a všichni za jednoho. V početném balíku konečně odpočívám, přestože se docela jede a zanedlouho nabereme i tu malou skupinku, která mě před chvílí vyklopila. Cílový krpál na Rohanov nabízí prostor k tomu si vylepšit nebo naopak zhoršit celkový výsledek o nižší desítky míst. Na začátku držím pozici, ale hlava zase nechce jet, a tak jen plním týmové zadání.

Nezávodní dojezd do Prachatic rozzářilo sluníčko a zpráva, že jdeme na bednu. Konec dobrý, všechno dobré.