V loňském reportu jsem slíbil účast na vyhlášení a snad i nocování. A sliby se mají plnit, i když nejsou Vánoce. Špatně se mi spí, snad proto, že mě ze snu budí řepínské serpentýny, kde jsem loni chtěl být, ale nechal jsem si to odjet. Teď je čas na reparát. HonzaB hlásí, že takové ambice nemá, když si vyskakuje z metra na Letňanech sundává civilní oblečení, pod kterým má skrytou kombošku, snad aby se nedopustil módního faux pas před ostatními cestujícími. Do Všetat Honza letí tryskem, jako by už bylo odstartováno.
Malý brdek v Čečelicích pěkně štípne a mně přichází vhod, protože se balíkem posouvám o trochu více dopředu. Následuje Boleslavská silnice, která ty nalevo dost bolí. Tady se vyplatí nebýt na chvostu, protože natažený had na bočáku hrozí odpojením. A jsme v Řepíně. Tady nechávám všechno, přesto mi to začíná odjíždět. S notnou dávkou štěstí poté, co sklon povolí, se v několika lidech dotahujeme zpět do čelního balíku. Je nás asi čtyřicet.
Jede se tak poklidně, že si jeden borec na rovné silnici před Střemy přeloží. Naštěstí je to v malé rychlosti, my za ním stačíme zastavit a po chvilce balík zase dojíždíme. Velikost balíku v kombinaci s recentním zážitkem a rozbitou silnicí v kokořínském údolí k poklidnému svačení nevybízí. Navíc balík v jednu chvíli prudce zrychluje, abychom nezapomněli, že jedeme závod.
A už je tu největší kopec Romanov. Bojuji, ale už nemám tolik energie ani takové odhodlání jako v Řepíně. Nahoře jsem docela zlomený, když od fanouška na krajnici slyším „Nemi, přidej!“. Tohle jsem měl slyšet v půlce kopce, teď už nezbývá než se naopak podívat za sebe a začít skládat menší skupinku. Zřejmě tu jsem správně, protože to nejsou žádná ořezávátka. Jedeme a postupně nabíráme další poztrácené korálky, takže ve finále je nás asi deset.
Tři kilometry před cílem, v lesíku za Ždírcem, v rychlosti vymetám jednu z tisíce děr v silnici. A je po všem, zadní kolo okamžitě prázdné. Bezdušový plášť se cvaknul o ráfek, přestože jsem měl možná až moc nafouknuto na 5 barů. Defekt na stejném místě potkává i dalšího kolegu ze skupiny, který se jal měnit duši. Já se dávám na pochod směrem k cíli. Ještě mi zbývaly více než dva kilometry, když mě do auta naložil Turista, zaváděč druhého balíku. Ani mě nenapadlo si z batohu v autě vzít svoje pantofle a ty dva kilometry ještě dojít. Nebýt defektu, dojel bych chvilku za Hulisem, jehož skupinu jsme před sebou viděli. Jako by se stalo, a tak jsem spokojený.
Večer v kempu nás žerou miliardy mušek a svírá postupující zima. Oba problémy řeší přesun k ohništi. Milovník kvalitní hudby Honza neocení nekonečnou chrápací symfonii sousedů z naší čtyřchatky. Ačkoli jdu spát snad jako první, skoro nespím. Ačkoli skoro nespím, ráno je nádherné. Sluníčko a fantastická oranžová parta opět na asfaltu. Když šlapu, tak žiju! Moc díky všem za technickou pomoc s kolem, za organizaci tohoto svátku a za účast!