Sice o měsíc dýl než jsem čekal, ale máme tu letošní závodní otvírák sezony a to v podobě legendy Praha – Doksy. Ačkoli jsem se poslední dny v kopcích cejtil poměrně dobře, tak při pohledu do startovky očekávám podobnej průběh jako loni – vystoupit si už na Řepíně a pak to nějak důstojně doplácat do cíle, dá-li bůh v nějaký větší skupince… Po odmávnutí startu se jede v klidu a každej si hledá svoje místečko v baliku. V Čečelicích první krátkej dloubák na rozdejchání, sjezd do Byšic, kde nás čeká další brdek s výjezdem na hlavní. Očekávám, že se tu zas poletí lajna a já už tady budu lapat po dechu stejně jako minulej rok. Na hlavní najíždím okolo 5. fleku a jen si říkám, kdy to příjde. Nikdo se k ničemu nemá a tak se jede relativně v klidu. Po odbočení doleva z hlavní za to zkouší sem tam někdo cuknout a tak jeden po druhém pár kousků odjíždí z baliku dopředu. Můj hlavní cíl je zkusit přežít Řepín, takže se držim zpátky a neblbnu. Ve sjezdu se to všechno spojí a do kopce najíždíme všichni společně. Nedělám si velký naděje, že bych to mohl přejet s čelem, ale furt se snažim si držet pozici okolo půlky baliku. Projíždíme esíčkama a já se pořád nesunu dozadu a v hlavě začíná ožívat myšlenka, že bych to mohl vydržet… Závěr už mi moc nechutná a celkem to bolí, ale teď už to rozhodně nepustim. Ostatní na nás letos byli hodní a jelo se to podstatně pomaleji než loni (o 20s a 3km/h průměru – místo 32km/h avg „jen“ 29km/h) což je asi ten hlavní důvod, že tu ještě jsem. Každopádně jsem přežil první kopec, což mi dělá problém v každym závodě, přežít první brdek, než se rozdýchám a dostanu do tempa. Trochu se napít, zašít se do skupinky, vydejchat, srovnat se a znovu se do toho zakousnout. Po Řepíně se mi jede super, tak proč si neužít 5 minut slávy – vyjíždim na čelo a zrychluju. Když se po chvilce otočim, tak zjišťuju, že za mnou nikdo nejede, ale brzdit se mi nechce, tak jedu dál. Za chvilku se ke mně připojuje jeden borec, který mi říká, že nikdo nejede, tak pokračujeme ve dvojici před skupinou. Když nás balik dojede, tak se pořád snažim držet vepředu max do 10 místa. Pravidelně se s ostatníma točim a tahám špice jen pro ten pocit, že tu fakt závodim (s vědomím, co příjde na Romanově) a světe div se, moc mě to baví… Čím blíž jsme ale kopci, tím hlouběji se ocitám v baliku, abych alespoň trošku pošetřil a zkusil tam vykouzlit nějakej zázrak a přejet to s čelem. Točíme pravou a boj o život právě začíná… Jede se hned od spoda a nikdo na nic nečeká, ani balik na mě… :-D Netrvá to dlouho a začíná to odjíždět, ten výkonostní rozdíl je prostě moc velkej. Upřímně jsem ani nečekal, že bych to mohl s čelem přejet. Když mě ale někde okolo půlky kopce míjí Vláďa Kloz, který to tam nakonec doskočil si řikám, že to asi úplně bez šance nebylo a začíná mě to docela štvát, že jsem to nezkusil nějak zlomit a jet s ním. No nic, nedá se nic dělat a od Romanova pokračujeme ve trojici. Kluci vypadají, že chtějí docela jet a pravidelně točíme. Hlavní myšlenka je jet, ať nás nespolkne nějaká větší skupina zezadu. V pravidelných intervalech se ohlížím a kontroluju stav za náma – zatím nikde nikdo. Kousek před Žďárem nabíráme dva borce, kteří pomáhají s tempem. Na dlouhý rovince před Ždírcem, už je za náma vidět skupinka. Do cíle už to není daleko a pěvně věřím, že nás nedokážou dojet. Což nakonec klaplo, takže budeme o pásku bojovat pouze v 5ti lidech. Jeden borec to nevydržel a zkouší za to brát ještě před poslední zatáčkou na hooodně dlouhej spurt. Lehce nám o pár metrů poodskočil, zvedám se a jdu po něm. Týpek nakonec ale začíná tuhnout a když mě vidí vedle sebe, tak ho to zlomí jak větev a sedá si… :-D Tak alespoň malinkej úspěch dneska – vyhraná druhá mini skupinka… :-)
Díky všem, kdo za touhle akcí stál a podílel se na organizaci.