Pátek regenerarce a přemlouvání sebe a Grepa na Lužeckou Šlapku. Plán je daný, 4 hodiny tréninku, nějaké intenzity, nějaká vytrvalost. Dva týdny dopředu se zatajeným dechem čtu týmové taktiky jak na závod. Ve všech figuruji jako tempař, vrchař a spurter v jedné osobě. 

V sobotu se scházíme já, Luke, Kolíkáč a navíc Kapr s Igorem. Ráno zapomínám peněženku a bidony s ionťákem, na závod beru bidon z tašky s čistou vodou na umytí rukou. Vytrvalostní část tréninku si odjíždím první hodinu závodu. Tým si mě hýčká a zakazuje mi vystrčit čumák na vítr. Únik dne zakládám s tyčinkou v ruce, asi se rozkřiklo, že když Žába žere, tak je neškodný. Od toho okamžiku letíme 35 km doraz ... čistě z tréninkových důvodů. Balík totiž parkuje a ve Vrchlabí máme 6 minut náskok. Zvláštní, že jsme přeletěli rychleji i houpavé kopečky za Studncem. Všímám si, že Martin nestřídá celé Vrchlabí a začátek Benecka. Tam jede převážně Viktor, já spíš symbolicky. Evidentně mu 12 minut stačí na regeneraci a masivně nám nastupuje a odjíždí v první čtvrtině Benecka. S tím se nedalo nic dělat. Bohužel hákový kopec si vezu v háku Viktora, který vypadá hodně popraveně. Nechává mi gentlemansky stříbro. Fenomenální oranžová fanzóna v cíli dává zapomenou na hořkou minutu ztráty. V tréninku ještě chybí hodina intenzit, tak počkáme na defektujícího Grepa a dojíždíme trénink. Pochutnáme si na Hořických trubičkách a dokonce v dešti vytočíme laktát z nohou. multireport