Ze Žiželic do Nepolis je to co by kamenem dohodil. Přesto má trasa Žíželické 70 oproti Nepoliské stovce pár kopečků navíc, které dokáží štípnout. Jedeme si pro reparát souboje s opět početným týmem Unlimited KM Trading CZ, ale je tu i řada kvalitních borců sólo. Proto má být taktika defenzivní, hlavně se zbytečně nevětrat. Hned na startu se nalepím na zadní kolo Matyáše Fanderlika, se kterým mám z Nepolis nevyřízené účty. Z Unlimited je dnes nejlepší, pořád se schovává a já s ním.
V prvním kopečku za Chvaleticemi Matyáš nastupuje a lepidlo drží. Nahoru vyjíždíme se dvěma sólisty ve čtyřech. Cítím se z nich nejslabší, a tak se trochu bojím, aby Šlapky nekotvily, zatímco ti tři by mi v dalším kopečku odjeli. To se nesmí stát. Naštěstí nás brzy sjíždí Luke a chvíli po něm asi desetičlenná skupina se zbytkem našeho týmu. Chvílemi nechce jet nikdo ani z Unlimited, ani od nás, a tak závod vypadá spíše jako výlet na kecačku.
V kopečku za Podlesím Matyáš opět nastupuje, tentokrát ale mnohem intenzivněji, a ačkoli ho pronásleduji, asi v polovině kopečku je mi jasné, že ho do vrcholu nedojedu, a z obav, že by mě ti dva sólo borci, které za sebou zase vidím, někde pod vrcholem obložili, to radši vzdávám a vracím se do balíku. Za Matyášem naštěstí nikdo neodjíždí. Jsme teprve v polovině trasy.
Ve třetím a posledním větším kopečku za Horušicemi bohužel ztrácíme Kulhoše, který předtím neohroženě pracoval na špici. Po Matyášovi ani vidu, ani slechu, přesto se Luke snaží burcovat k tempu. Chvílemi to funguje, ale když Šlapky na špic pustí někoho dalšího, tempo se kazí. Neměli jsme mezi sebe nikoho pouštět a hlavně jsme měli začít mnohem dříve. Matyáše jsme nedojeli, v cíli byl o minutu dříve a tentokrát zcela zaslouženě vyhrál. Ten kluk je výkonnostně úplně jinde. Dnes sice jedeme takticky mnohem lépe, ale abychom Matyáše opravdu potrápili, museli bychom taktizovat zcela perfektně.
Před Němčicemi, skoro deset kilometrů do cíle, jde do úniku Kolíkáč. To nám za ním náramně vyhovuje, protože můžeme vyklidit špic. Luke se mě ptá, jestli se cítím na únik nebo na spurt. Beru to druhé a Luke v klesání asi čtyři kilometry před cílem se až překvapivě snadno odpojí a najednou je u Kolíkáče. Teď vepředu přímo aktivně škodím. Nejenže nestřídám, ale přímo překážím ve střídání tím, že se pořád cpu hned za špic.
Jaroslav Rendl se na to nechce dívat a bere to na sebe. Asi sedm set metrů před cílem Kolíkáče a Luka sjíždí, ale stojí ho to mnoho síly, která mu chybí v cílovém spurtu. Tam to silně rozjíždí HonzaB, mám co dělat, abych ho docvakl do háku. Jedu za ním a za mnou Patrik Müller. Patrik bere HonzuB zprava a já zleva. Rozhoduje jen pár decimetrů, díky kterým Patrik bere stříbro a já bronz. Mám z toho smíšené pocity, protože se mi zdá, že jsem čekal příliš dlouho, že jsem tam nenechal všechno, že vlastně nejsem ani unavený. Oproti Kitzbüheler Radmarathon byl závod prostě moc krátký. Až druhý den ráno nohy konečně bolí, tak zjišťuji, že jsem asi něco jel.
Moc díky všem Šlapkám, tahle bedna je čistě kolektivní zásluha. Moc nechybělo a místo spurtu o bednu jsme měli dvě bedny z úniku. Takhle to má vypadat, zkusit obě varianty a díky početnému týmu porazit i borce, se kterými bychom se individuálně nemohli srovnávat.