Václavská jízda je pohodový podnik s možností zvednutí si nálady po nepovedené sezóně. A samozřejmě jako dvojnásobný vítěz mám z závodu velmi pěkný vztah. I letos se těším, počasí vyšlo, úplně vedro není, ale když se pojede, bude to fajn. Nakonec se moc nejelo, ale o tom dál.
Před startem Sukes hlásí, že by byl rád, kdybych neblbnul už v prvním brdku, aby zbytečně nevypadl po 5ti km a nemusel jet sám. Jelikož má letos oranžový dres, tak ho nemůžu poslat jen tak někam a chci mu vyhovět. Nastupuji po 2km s tím, že někde prostě roztočit nohy musím. Do brdku ve Starém Bydžnově najíždíme už docela pocuchaný, já si musím lepit díru na první trojku, kde máme jen jednoho zástupce a někdo mi to odpojil.
Začátek nic moc, ale po dolepení trojky a mírném svěšení na horizontu se ukazuje, že to zas tak špatný nebude. Krom jednoho červeného, jednoho bílého a jednoho modrého dresu, tu je jen samá oranžová. A Grep, jehož barva není ani oranžová, ale vlastně ani jiná, no prostě grep... To už mizí v úniku Kulhoš. Miluju tohle závodní myšlení, člověk nemusí nic řikat a organizovat a věci se sami dějí, tak jak mají. Ještě si s HonzouB a Nemim ujásníme, jak se správně kotví a že v tuhle chvíli nemá cenu jet na špici, byť pomalu a slušně děláme prostor zbylým barvám. Červená se moc netváří s vidinou toho, že to takhle bude celý den, ale to je realita závodu, přece jsem sem nepřijeli někoho povozit a pak se nechat ospurtovat.
Bílá a modrá nakonec Kulhoše sjedou a už bych pomalu šel dozadu vyvolávat další dobrovolníky, když to nefunguje automaticky. Ale je tu brdek a za ním proti vítr a vlastně nechci nikoho zbytečně mučit. Místo toho je tu magnet před Slavhosticemi, kde se vždycky něco semele. HonzaB rozjíždí ambiciózní tempo, ostatní barvy vyklízejí špic. No kdo jsem, abych to lepil, tak po sobě chvíli koukáme, ne že bychom nejeli, ale Honzovi bobmy to nejsou. Nahoře má 40m a zdá se, že nevím jestli jet nebo ne. No to stíhači taky ne a než se rozmyslí, díra narůstá. Přemýšlíme s Nemim, jestli bude šance si tam doskočit, ale nakonec se neobjeví. Nicméně tím pomalu příběh končí. HonzaB jede cca jako mi, metry získává jen když se stíhači na špici střídají. Modrého vyřadil defekt, Červený tomu moc nedává. Bíleho pak vyřadí Kolíkáčův nástup před dálnicí, kde zase červený ukáže, že pošetřil dost.
Vlastně uběhla dlouhá doba než se něco stalo. Pak už HonzuB nevidíme, takže možná čas trochu zase začít závodit? Pár nástupů, kde se jen ukáže, že zas tak moc pod kotrolou to nemáme, zkoušíme to 1, 2, 3 ale ani 3 vrchaři rovinářům neujedou. Grep a Červený to lepí, snad ne s přílišnou pomocí Kulhoše, ale asi se bál, že na něj budou nevrlý. Tahle kočkovaná přivedla HonzuB zpět, stačil jeden další nástup a máme ho. Ale nemáme, zpět ke starým pořádkům, konec hrátek a díra zase pomalu ale jistě narůstá s každým vystřídáním. Grep s červeným jedou, nejedou, však by ho sjeli, kdyby chtěli, ale co pak. Asi jako hoši na MS, když jeli, Pogačara sjížděli vcelku dost, ale museli by jet furt a samozřejmě v hlavě byla otázka a co pak? Co když ten střídá míň než já? Co když se pak zvedne někdo další. A tak se jelo nejelo až bylo jasný, že Honzu u nesjedem. Pak to zkusil ještě červený dres udělat bolavý, ale málo platné bylo nás moc. Já vcelku věděl kde a kdy pojedu, za zadkem připravenej Nemi a tak jak se zbylé nohy zakyselily, tak jsme jeli. Na můj vkus až moc hurá špice, ale srovnali jsme se a stačilo s přehledem. A ten konec zas ukázal jak snadno se dalo do čela dojet, jen nemyslet na to, co bude pak.
Jinak velká gratulace HonzoviB, kterej se sice se skromností tváří jak to bolelo a vlastně si to neužil, ale nevěřme mu, dyť na to trénuje celý roky. :)