Na jaře se nám povedlo otevřít Pandořinu skříňku a dějí se špatné věci. Před týdnem jsem se ptal Vládi, jeslti pojedeme Kitzbuhler i kdyby se změnila předpověď a zima s deštěm přišla o den dřív. Odpověď co jsem nechtěl slyšet byla něco jako: 'Jel jsem Peklo Severu, horší to nebude'.

O týden později stojím mokrý a zmrzlý v předsíni. Právě jsem se vrátil z rozjetí před závodem a jediná myšlenka je na stoupající páru k bodovkám pod stropem. Zítra ani nebude sněžit, Klikáče nevynechám.

Ráno jsem se trochu zapomněl u kafe a na přihlášení jdu na poslední chvíli. Překvapivě žádná fronta, Luke, Javi, Kolíkáč ladí oblečení, poslechnu rady a připínám číslo na záda. Sólo na start, tam skoro nikdo není. Jen pár případů pro Chocholouška a sběračů bodů do Šlapky Roku. Nejprve odjede 12 borců v prvním balíku. Pak 8 minut mrznutí na ledovém větru, než Kolíkáč s Čespou zašpuntují čelo. Postupné rozehřátí přijde vhod, díky.

Fouká brutální vítr, jak vyjedeme z lesa, tak se klidím ze špice, ale na terezínu není kde se schovat. Za chvíli se začíná točit kolotoč, zapojuji se, protože nechci zůstat vzadu ve sjezdu do Městečka. Jako zázrakem na mě vyjede špic chvilku před sjezdem, tak trochu přidám a už se nenechám odstřídat. Sjezd pěkně bezpečně, všechny za sebou parádně brzdím, koleje přejíždím první.

Zkouším jako loni založit ostré tempo pod svou taktovkou. Asi jsem se moc rozvášnil, ale jedu sám. Sakra, tady nechci odjet, ale nechci ani svěsit, protože podruhé nohy po úvodním kalupu neroztočím. Tak se nechávám dojet jednu-dvě minuty a plynule se parkuji do háku už v mírné části stoupání. Nahoře nikdo nenastupuje, snažíme se jet, ale asi ne dost. Nakládáme Javiho a zachvíli nás dojíždí Honza Pícha ještě s někým. Dlouhá houpavá pasáž za Městečkem po větru by byl super zážitek, kdyby nezačalo pršet. Není zima, ale nechci zkoušet jak moc to klouže.

Na mokrém sjezdu do Skryjí poodjíždí Honza Malíř a už ho neuvidíme. To trochu vydráždilo tempo ve stoupání, ještě že je většina kopce pěkně háková. Přestává mi to chutnat a jsem úplně promočený.

Za Broumy dojíždíme Luka, asi je mu také zima, protože mě vystřídá na špici a letí. Říkám mu, ať si to nechá až někde odpadnu. Sjezd do Roztok s námi Luke v ostrém dešti jet nechce. A vlastně ani já. Připadám si v téhle společnosti trochu nepatřičně.

Klesá se plynule, celkem pomalu, jsem rád že se tu nezávodí. Proč taky, když co nevidět přijde schodiště z Roztok. To se jede brutálně, nohy pálí, tepy letí nahoru. Nechápu, ale pořád tam jsem. Další nástup a sice visím za vlásek, ale jsem tam a dotahuji se zpět. Poslední prudká pasáž a pak už jen hákový závěr. Rup. Tak nic, zázrak se nekoná. Tři si vystupujeme, začíná boj nesvěsit nohy úplně, nezmrznout. Dokud kopec stoupá, ztrácíme. Ovšem za horizontem čelo nejede a v závětří lesa nakládám poslední špalky a do Městečka zase v balíku.

Hlavou mi probleskne, že si to už nenechám ujet. Kostky! Ze sedla kloužou, v sedle nemám tah. Vlastně vůbec nemám nohy. Zmrzlé prsty neřadí. Jsem v háji a zůstávám sám mezi auty.

Zbývajících šest kilometrů se snažím dojet soupeře. Tempové stoupání, proti větru, Žábovo revír. Ale Žába tu už není. V cíli na 8. místě ani nemůžu soupeři potřást rukou. Letím po větru do auta strhat promočené hadry a domu. Jen místo bodovek se hřeji u čaje a píšu report.