Letošní rok ve znamení dalšího skoku v cyklistice a spousty poprvé. Vstup do velkoklubu Vinohradské Šlapky a v únoru a březnu skoro každý týden překonávat dosavadní vzdálenostní rekordy. Před týdnem poprvé v Rakousku, teď poprvé v Německu. Když padlo Ústí se 242 km, proč nezkusit Rytířov?
Budíček v 5:00 hod., sraz v 6:30 hod. na kruháči na Jižňáku, účast stejná jako před týdnem na soustředění, více lidí se přidává v Mírovicích, HonzaB podle jmenovky na dresu jede dokonce dvakrát. V Modřanech skoro mrzne, ale s letní předpovědí na odpoledne se nelze příliš oblékat. Krásné okolí CHKO Kokořínsko bohužel nemůžeme příliš obdivovat, protože nelze spustit oči ze silnice při slalomu mezi dírami, na které jsou i nově obuté bezduše 28 mm slabé. Odměnou je NP České Švýcarsko, kde se k nám připojil Hulis. Na pokyn trenéra „Nenech ho ujet!“ se střídavě s Hulisem a Bobkem škádlíme na místních kopečkách. Po průjezdu množstvím brodů na cyklostezce podél Labe jsem zablácený od hlavy k patě, ale překvapeně šťastný, že už jsme za půlkou a pořád se jede dobře.
V Malé Veleni přichází vrchařská prémie, kterou má opět v kapse favorit Dreamer. Ale nedám mu to zadarmo, jedu svoje tempo, stejně jako on. Co taky jiného, když máme přes 200 km v nohách a přes dalších 100 km domů. Mám radost, když vidím, jak se Dreamer co chvíli otáčí a kontroluje, že jsem dostatečně daleko.
Kolíkáč na pumpách sundává tretry, jako by je chtěl pověsit na hřebík, ale v Praze kvapí na špic, aby mu nevystydla večeře. Postupně se loučíme s kolegy a se setměním dorážíme na kruháč ve stejném počtu, jako jsme vyrazili. Bylo to krásné a kupodivu to ani nebolelo, protože Žába tentokrát naproti nepřijel. Kolem komína ještě zaokrouhluji kilometráž na 350. Manželka hlásí, že mě už nahradil nějaký jiný pán, ale domů jsem se ještě dostal. Nicméně tak dlouhý opušťák se do manželčiny atestace již neodvážím žádat.