Po loňské zkušenosti a náladě ze soboty se rozhodně nehodlám cpát dopředu, jestli nohy budou, tak mi to neujede, i když samozřejmě síly to stát bude. Ale na bednu tu jsou jiní kandidáti a já se přišel stejně jen pořádně zmastit. To se v prvním kopci docela daří, 360W je tak nějak to, co jsme s Žábou trénovali v Toskánsku a nahoře přes horizont spurtuju jako poslední člen balíku. Dole se trochu zkonsolidovat a byly-li by nohy, mohl jsem si to namířit i do čela poučovat Žábu o taktice a přehazování... nicméně to necítím, tak jen pozdravím Vláďu a vydávám se na pospas cizímu tempu s cílem skončit ve stejné skupině. Jedu jako vždycky, takže dovoluji drzounům zavírat mi cestičky co Vláďa prorazí a přidávám si taky další a další wattíky do dnešní nálože, ale tak je to trénink, že... :-)
Úkol splněn, tak šup k čelu grupy, ať mám sjezd víc v klidu. Hle, jaký rozdíl oproti včerejšku, stačí když nesněží a hned to připomíná závod. Vyhopsat zbylé brdky a v údolní části jen pozorovat jak naše grupa spolkne Žábu. Teda plus jsem to ještě málem po, když jsem v jednom brdku přemýšlel co to tam Vláďa řval, a nechal si ujet tu agresivnější část naší grupy. Leč vše spojeno a drobná chyba zapomenuta.
Žába zrovna leze na špic, chci mu vyčinit, ale jede nějak moc rychle, tak musím počkat až odstřídá a grupa zpomalí. Pak pohoda, v posledním brdku se zas jede nepěkných 380W a tuším, že se to podepíše na délce mého angažmá v tomhle souboru. Navíc když vidím, jak 3 lidí odjíždí a zbytek zvesela kouká na ten největší oranžový maják skupiny a těší se to zalepí. Tak to ne, podržet wattíky a zalepit díru ve jménu klubového dobra, autobusu a možná i zmínky v reportu. Jo, takhle se to prostě dělá.
Pak se jen svěřit Vláďovi, že mi díky tomu asi v dalším kopci spadne řetěz a odebrat se do říše fantazie snít o tom, jak se nohy znovu roztáčí. To se samozřejmě neděje, řetěz padá na malou a já si vystupuji raději dřív než později. Nakonec to není úplně špatná volba, protože odpadlíky v dalším kopci vcelku jasně dojedu a ve finále obložím. Co už vyšlo trochu hůř je, že mě po 3/4 sólokole dojela skupina asi 12 lidí, takže se do posledního brdku začíná od nuly. Stálým tempem odrazím úvodní nástupy a rozdělím skupinu na půl. Po sjezdu pak přikládám na špici s cílem udržet grupu na dvě poloviny. Záměr vyšel jen z části, protože se sám stávám první polovinou a zbytek se sjíždí ve stíhácí peloton. Poslední kilák jedu co zbylo cca 50 metrů před balíkem, odsouzen k tupému dupání do pedálů. Tady nic nevymyslím a buď to vyjde a nebo ne. Zvedám se v marné snaze zabránit přeletu odpočatých spurtérů, dva mě mají, ale většina grupy aspoň zůstala za mnou.
Závěr? Krásná náplast za včerejší peklo, dnes paráda. Navíc pocit, že to nebylo úplně ideál a stejně mám watty jak loni? To půjde...