Už v červnu jsem se přepnul a doufal, že tenhle highlight sezóny mi zvedne náladu. Pak to šlo s kolem a celkově formou dost z kopce, ale co už, dvoukilo v Alpách si prostě ujít nenechám. Vyděšeně koukám na loňský wattový průměry v kopcích i na rovinách. No ty jo, to prostě nejde zajet líp. Navíc s nedostatkem času jsem přes léto nezajel nic dlouhýho, takže se dost bojím jak ty poslední 3-4 hodiny z 8 budou vypadat.
Na druhou stranu jsou konečně vyslyšeny moje stesky po týmové účasti na nejtěžším závodě (a pro mě i nejhezčím) v okruhu do 5h jízdy autem, což dost zvedá mé odhodlání nejet to jen jako výlet. Ne že by člověk po takovém výletě pak stejně nebyl zpráskanej.
Sraz klapne, týmově pro čísla, těstoviny a roztočit trochu Žábu. Užít si pak společný starťák i ranní přesun na start. Žába si zařídil první blok a já ho dostal na základě loňského času. No ty bláho, trochu moc elitní na mě, říkám si.
Nakonec zůstáváme ve vestách, je docela chladno a lesy tu bývají studené. Vyvážíme se s Žábou dopředu, já se v prvním zvednutí kopce cedím dozadu, nechci jít přes práh, pokud to nebude nezbytně nutné. Nakonec musím přišlápnout víc, než bych chtěl, ale pořád to je s rezervou. Následuje další rovina, jsem zabudován na chvostu a jen sleduju jak si Žába užívá přední brázdu, když se zrovna nejede. Kopec se konečně a trvale zvedá, koukám, kdo by si se mnou mohl vystoupit a nikdo takový tu není. Opět tedy jedu trochu víc než bych chtěl, ale za chvíli se to konečně rozpadá. Hledám si skupinku kde zaparkovat, ale bohužel jsem to moc netrefil a ta moje se v závěrečné mírnější pasáži rozpadla. Takže trochu zbytečného větrání a hurá do sjezdu. Cíl je skupinka přede mnou, asi 10 lidí, to by byl dobrý základ. Euforicky se k nim přiřítím zhruba v polovině a ještě je dotáhnu na další skupinku před námi.
Proletíme Mittersillem a vydáváme se na delší přesun pod další kopec. Docela se jede, až se divím, tvrdá lajna, žádný prostoje. Nechci sundavat vestu v tom kvapíku, tak ani neprostestuju, když se na špici za celou dobu ocitnu jen jednou.
A jde se na Gerlosspas, krásný schody se 17% stojkama. Převodama jsem vybaven a nezvykle dávám většinu v sedě, zvednu se, jen abych se protáhl. Dole jsem sundal vestu a nahoře si hledám nový kamarády. Rozhodně jsem přijel s lepší skupinou než loni, takže jsem spíš někde ke konci lepší poloviny, než že bych to tady rozvěsil, ale i tak mám nahoře lepší čas než loni. Jak v kopci, tak celkově, což jsem nečekal. Vynechávám občerstvovačku, protože nikdo kolem nestaví a jde se na sjezd.
Ten se mi vždy líbil, ale na suchu se jede až tak nějak moc rychle, ty rychlosti 70+ mě pořád trochu znervózňují. Křižovatky jsou perfektně zabezpečený, auta stojí a neposlušné krávy paní policistka vyhání za použítí obušku, super rozptýlení. Ve volnějších pasážích točíme a nabíráme další lidi. Konečně serpentiny do Zillertalu, kde ale přichází okamžik hrůzy, když vláček zatáčejících cyklistů v serpentině protne rovně se řítící závoďák. Netuším co dělal, ale tak 60kou brnknul o kolegu přede mnou a odletěl kamsi. Kolega to přežil bez pádu, střelec snad přežil.
V údolí se zas jede, pro mě euforie, že závodím, tady a teď, v Alpách, v zásadě asi v lepší grupě jak loni. Nikde se neschovávám, poctivě točím, těším se na další kopec. Pár km před ním se najím a chce se mi na záchod. Už tam mám své osvědčené místečko, tak jen projet vesnicí a v lese si odlehčit. Pak si užít kopec podle sebe, nahoře se stejně staví, v grupě mi většina ujede v kopci, nahoře by stejně nestavěli, mají tu lidi, a bude to ještě dlouhý... Kerschbaumsattel jedu o něco pomaleji jak loni, ale nahoře mám 12 minut náskok na dokonalýho Luka z loňska. Ty bláho!
Pak se to ale začíná drolit, zase sanitka v jedný točce, zase padá borec v další. Dál pokračujem ve dvou, to nic moc. Přichází dvojkopec Aschau - Brandenberg. První půlku ještě docela dávám, v druhý už se necítím nic moc a nahoře jsem dost bez energie. Snažím se jíst a pít když mám hlad a žízeň. Zachránil jsem tím sice žaludek, ale energie dochází, nebo prostě jen 5.hodina a přišel pan vrchní. Pak ultra strmej sjezd, kde ale naštěstí neztrácím a dole jsme ve 3. No aspoň něco. Ale jak dřív jsem tu vždy nabíral další a další lidi, tak letos se to nekoná. Moc nejedem, moje špice jsou nic moc a v háku to je pohoda. Z náskoku oproti loňsku postupně ztrácím. Nabírá nás sice lepší skupinka, ale na občerstvovačce mě nechávají. Cítím blížící se křeče a risknout to a nezastavit si nedovolím. Dál se pachtíme ve trojici a jak už to tak tady bývá, přižene se velká skupina ve stojce v Hopfgartenu. Sotva chytnu tu horší půlku a nějak to s nima doplácám až do Brixenu, kde je nejvyšší bod úseku. Tam přes horizont odstřídám na chvost skupiny a tam už zůstávám až do poslední občerstvovačky. Z té zas jedu sám, odevzdanej. Pod kopcem hned řadím kašpara, lidi sice fandí, ale já už jedu na nejlepší kaiserchmarrn na světě, místo abych závodil. Vyhlížím kdy mě přežehlí Vláďa, toho se dočkám někde za půlkou, navíc slibuje ještě Kolíkáče, ale toho teda vyhlížím marně. Nakonec to i s neustálým se otáčením docela uteklo, i když jsem v poslední části a hlavně v kopci prohýřil skoro všechen najetej čas, nakonec z toho je drobné zlepšení PRka. Což ale nebylo nohama, ale počasím a lepší grupou po prvních 2 kopcích.
Po 2 dnech mě vlastně mrzí, že nebylo natrénováno na víc, rozjeto to bylo na čas kolem 7:40 a chybělo snad jen něco málo vytrvalosti. Na druhou stranu jsem tam fakt nechal všechno, poslední 3 hodiny křeče obcházely kolem. Moc si toho ani nepamatuju, takže i to utrpení posledního kopce mám takové matné, vlastně neškodné. Takže se těším za rok.
A jo bavilo mě to, dlouho jsem si takhle nezazávodil, neužil si tolik kolo. Prostě i když nemám nohy, nebo čas, tak žít umím, toho si cením. A samozřejmě i kdyby to byl nejhorší závod v životě, ten konec nahoře v 1700 metrech se stejně postiženejma kamarádama, cpát se nejlepším kaiserschamrrnem na světe. To je prostě královská záležitost.