A je to tady. Něco, co jsem už dlouho chtěl. Na co jsem se dlouho těšil. Nejdřív to už už vypadalo, že to klapne před prázdninama, ale počasí tomu chtělo jinak. A pak to chvíli vypadalo, že nic nebude. Ale vyšlo to! Maraton v Alpách. Pořádný dvoukilo s převýšením přes 4000m.

V sobotu ráno nabírám do auta Žábu, Luke už se pár dní adaptuje na místo a Kolíkáč s Nemim taky sedí v autě.

Ubytování proběhlo v pohodě, Luke se přidává do party a vyrážíme pro čísla a na mojí první pasta-party. Cestou trochu hecnout Žábu a nechat ho odfrčet mimo trasu. No prostě spousta legrace.

Budíček v 5 ráno, mám pocit, že jsem se moc nevyspal, ale začínám fungovat. Nacpat kapsy k prasknutí a hurá za rozbřesku na start. Start tak ze druhé třetiny posledního bloku, žádnej stres. Průjezd startovní bránou, nikdo se nikam necpe.

Za náměstím už je na silnici spousta místa, vlevo se tvoří fast-track, takže se jen řadím do vláčku a snažíme se dostat někam k čelu našeho bloku. Trvá to dost dlouho. Na čele i pár holek co se toho vůbec nebojí a normálně se točí na špici. Fast-track končí až na kopci - tohle byl fakt zážitek. No a ve sjezdu mi normálně odjiždí...

Teda taky mi tam odjíždí Kolíkáč a Nemi, ale co už. Řadím se do skupiny, vybírám si místo, kde to snad nikdo neodpojí a jedeme údolím pod další kopec. Nakonec až zpátky do skupiny s Kolíkáčem a Nemim.

Na úpatí dalšího kopce mi vypadne z oka čočka, snaha nandat ji končí čočkou na zemi. Nakonec si docela zvykám, že mám jen jednu a když mi pak vypadne pozdějc i druhá, tak si přijdu jak slepejš.

Schody do nebe jsou každopádně dost zajímavý zážitek, ale cesta ubíhá dost rychle. Občas juknu na Garmina, kde je Luke, ale nevypadá to, že bysme se nějak rychle blížili a na občerstvovačce teda nečeká.

Nahoře na občerstvovačce mám trochu náskok, popadnout pití, kousnout si rohlíku a hurá do sjezdu. Dobu trvá, než mě někdo dojede, pak se řadím za dva borce, co mě někde dojedou. V techničtější spodní části se to bohužel zeshora začíná valit a nakonec mi to dole prostě wodjede.

Půlka dalšího přejezdu teda sám pak se ke mě připojí ještě jeden borec, tak se aspoň chvíli trochu točíme. V kopci zase překvapivě dojet Kolíkáče. Další sjezdy už nejsou tak náročný takže zůstávám ve skupině.

Luke pořád stejně daleko, předposlední občerstvovačka, trochu se bojím, že mě Kolíkáč zase odpáře někde ve sjezdu a tak radši skáču na kolo a chytám se skupiny, co zrovna odjíždí. Skupinu naštěstí lehce přibrzdí auto, takže se tam udržím. Přichází poslední přejezd pod hlavní kopec dne. Čím víc se blížíme, tím míň se všem chce jet.


A je to tady. Monumentální sedmikilometrová stěna s průměrným sklonem větším než z Pece na Modré sedlo. Vjíždím do kopce tak nějak v čele. Za zadkem zase Kolíkáče, který mi obratem nastoupí. No twl, to si snad dělá prdel.

Podle Garmina je Luke pořád někde v kopci. Nasazuju tolikrát už dneska ověřené tempo. Netrvá dlouho a někde v půlce dojíždím Luka. Pokračuju dál, kopec utahuje. A taky mi to dost přestává chutnat. Krátká pauza, pokračuju. Další zastávka, abych si odskočil. Začínám mít fakt dost. Další zastávka 480m do cíle. Nasedám na kolo. Je to nekonečný. Průjezd cílem. Snad 5 minut tam jen stojím, piju vodu. Asi na mě někde křičí Žába. Pak se nějak donutím dojít z prostoru cíle kus dál a sedám si na zem. Trvá mi tak dalších 15 minut než se dokážu s pomocí Žáby zvednout. Trochu se dávám dokupy.

Hurá na Kaiserschmarrn a nějaký piva. Totální euforie.

Tenhle zážitek byl totální bomba. Luku, Žábo, Kolíkáči, Nemi - díky za společnost, tohle jsem chtěl prostě zažít. A příští rok snad z jiného startovního bloku než 4 :-).