Aby to nezapadlo v záplavě dojmů, uvedu na začátek důležité poznatky:
Zvládnutá organizace, perfektní zajištění tratě, stálo to za každé €.
Epická alpská panoramata nadchnou, kdyby měl člověk čas zvednout hlavu.
Je jedno jaké má kolo převody, nikdy nebudou dost lehké.
Závod o jednom kopci.
Bolí to. Bolí to hned po startu, bolí to na dvoustém kilometru, bolí to v cíli a bolí to dva dny po závodu.
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“ - Jan Palach
První opravdový maraton sezóny nechává klub na můj vkus chladný. Do poslední chvíle to vypadá na komorní účast tří statečných, nakonec startujeme pět Šlapek. Bohužel v prvním startovním bloku budu stát jen s Lukem, zbytek buď nechtěl závodit nebo se přihlásil až po vydání startovních čísel.
Týmové instrukce od sportovního ředitele jsou strohé. Žábo, jedeš čas do týmové soutěže, zapomeň na krátkou trasu a jeď pod 7 hodin! A rozhodně na nás nečekej, třeba pod záminkou defektu. Staré čínské přísloví praví: "vidět žábu na krajnici, mít pět hodin trápení".
S Lukem si připadáme v první vlně na startu trochu nepatřičně. Stojíme v klidu na konci sekce, před námi dostihoví chrti, za námi borci v druhé vlně nahžavení vlčáci. Roztleskávání před startem, odpočítávání a start. Je to dvoukilo maraton, minutu stojím na místě. Šlápnu a zase se vycvaknu. Pak se teprve v klídku i my proplétáme z centra. Čelo už není vidět a Luke přeskakuje jeden korálek za druhým. Pak chytám rychlejší proud jezdců, trochu došlápnu a konečně parkuji na konci balíku.
Za chvíli dorazí Luke, prohodíme pár vět a polehku vjíždíme do kopce. Pořád nemám jasno, jak chci úvod jet a tak se cpu pro jistotu dopředu. Jede se mi lehce, čelo nikam neletí a tak se postupně dostávám dopředu a uzavřený první sjezd si náramně užívám. Pod kopcem si všímám, že proběhla zásadní selekce a je nás cca 25 kusů. Začne se letět a jsem rád, že mě kritérium městem nebude vepředu moc bolet. Jak mi přišel rozjezd pěkně rozvážný, najednou maraton ukazuje nečekanou tvář. Dokud nás nezastaví vlak. Během minuty čekání nás dojíždí celkem velká skupina. Neee! Před závorou vcucnu první gel, sbalím vestu, dokrvím mozek a dochází mi, že mě vlak zachránil. Co bych proboha dělal za 30 km pod kopcem. Letět s chrty přes hory?
Dál zůstávám spíš vepředu, to kdyby se padalo. Na rovinách se letí chvíli 60 bez zjevného důvodu. Nebýt vlaku, jel by se kolotoč, 50+ pořád. Brrr. Do prvního velkého stoupání najíždím rozumně a čelo mizí během pár serpentin. Kolem mě se formuje zajímavá skupinka. Ostré pasáže mi nevadí, ve volných pohodlně odpočívám. Tlačím do sebe jídlo, nutím se pít. Přemýšlím zda zastavit pro vodu už teď. Bude teplo, tak si nechávám v prudké části skupinu ujet a za chvíli kotvím na občerstvovačce. Jsem nejspíš první kdo tam staví a obsluha neví jak naplnit bidon. Původní skupina je v trapu. To nebylo dobré. Postupně se v klesání nabalí nová, hodně různorodá, skupina. Moc se nespolupracuje a spíš nás dojíždí lidé zezadu. Zastavit pro pití byla evidentně chyba.
Náladu mi zlepší další sjezd bez provozu. Neskutečná pecka. Opuštěný Brocon byl parádní, ovšem s číslem na zádech je to nejvíc. Nepojede se maraton přes Brocon Pass? Na pomalé rovince přemýšlím, zda ještě pořád jedu pod 7 hodin. Přijde mi to dost napnuté, nicméně pořád jsem ve hře.
Třetí kopec a jedu spíš rychleji než zbytek skupiny, nahoře nestavím a skupina se přeskupuje. Zase se organizuje kolotoč, tentokrát alespoň občas jedeme. Bohužel tu není další žába, vrchařům kteří mi nenatahují v kopci držku to na rovině zrovna neletí. 7 hodin mi polehku odjíždí, ale nevzdávám se.
V sérii kratších stoupání se skupina selektuje, vypadávají borci co bourali tempo a zrychlujeme. Dokonce dojíždíme lidi zepředu. Před další občerstvovačkou si nastoupím, roztrhám skupinu a doufám, že se stihnu vrátit než se znovu rozjedou. Bohužel. Docvakávám slabší část, rychlejší trojice je pryč. Čeká nás 60 km, to není ideální. Konečně přestáváme blbnout s kolotočem a vsazujeme kratší špice v lajně. Asi nedávám při svých tříminutovkách hák zadarmo, ale rozkaz zněl jasně, 7 hodin! Dva přestávají točit, třetí vsazuje maximálně 30 sekund. Svenja naopak špice natahuje, aby si odpočinula před mou rundou. Teď už všichni jedeme závod o jednom kopci zdobícím horizont před námi.
Počítám gely, kontroluji vodu. Mám riskovat dojezd bez vody, nebo si zase vystoupit? 7 hodin je nereálných, zastavuji pro jistotu, dávám gel a hurá na kopec dne.
Dole se fandí a tak pro fotografa nasazuji ambiciozní tempo, které hned za zatáčnou umravňuji do řežimu jet tak pomalu jak je to jen možné. Po úvodním dvoukilu nejsem úplně odpočatý a navíc vyhlížím brutální stojky uprostřed masakrální hory. Předjíždím jednoho borce, který nevzdal. Přede mnou je z mé skupiny jen Svenja v dálce a jeden borec cca serpentinu nademnou. Osatní jedou Kitz. Plazím se jak had ze strany na stranu, nejdu ze sedla. Mám strach to přepálit. Na téhle stěně bych asi znovu nenasedl a musel až nahoru pěšky.
K mému údivu brutální stojky nepřicházejí a nohy mám nahoře stejně špatné jako dole. Před cílem dostanu za rozepnutou kombinézu mohutnou vlnu povzbuzení od skupiny fanynek. Tolik energie mě donutí hodit o dva pastorky dolu a zvednout zadek. Čtení mého jména v cíli je super zážitek, tak makám ať to trochu vypadá na cílové fotce.
Závěr jsem evidentně podělal ještě víc než taktiku na občerstvovačkách. U stánku s posledním občerstvením mi dochází, že když mám nohy v pohodě pro pózování na fotkách, tak jsem klidně mohl přišlápnout v kopci. 7 hodin by neklaplo, ale mohlo to být v TOP10 :-(
Vyčerpání a zklamání postupně střídá nadšení z luxusního závodu. Po necelé třičtvrtěhoďce fotím Vláďu s Lukem na cílové čáře, dáváme pěstičky. Než dojím další tvarohový řez přijíždí Kolíkáč s Nemim a jdeme na Kaiserschmarrn. Nejlepší Kaiserschmarrn široko daleko.
PS: Pokud mi budete chtít napsat zprávu nebo mě pozvat do diskuzní skupiny, jsem na Signálu.