Bohužel jen ve dvou se Sergeiem vyrážíme směr Kitzbühel. Tentokrát přes Linz, což je o rakouskou vinětu dražší, ale o mnichovské kolony lepší volba. Na místě stíhám jen konec rozjetí Žáby, Vládi a Luka, který je dokonale aklimatizován. Hromadný odjezd z Kirchbergu na start v 5:55:00 hod. jsem nestihl o 30 vteřin. Ordnung muss sein! :-) Oproti loňsku je chladněji, ale přesto luxusně. Žádný sníh ani déšť. Vestu tak sundávám až v polovině závodu a lehké návleky na ruce, které jsem loni vůbec neměl, až 40 km před cílem.
Po startu nejdříve s Lukem pálíme drahocenný glykogen, abychom se dostali k čelu s Žábou a Vláďou, přestože si je pod horizontem prvního kopce s progresivním sklonem necháme ujet. Chybí mi loňské soustředění v Dolomitech. Na alpské kopce nejsem zvyklý ani nahoru, ani dolů. Zatímco profil závodu SuperGiroDolomiti je pořád nahoru a dolů jen s jedním těžkým kopcem uprostřed, tady je těžkých kopců hned několik. A mezi nimi dlouhé roviny, kde není možné jet sám.
Letos se místo s Kolíkáčem naháním s Lukem. Ve sjezdech je nezastavitelný a trhá skupinu na atomy. Do kopce mi pomáhá kazeta 11-34, se kterou na Kitzbüheler Horn místy také šněruji, ale o poznání méně. Celkově jsem s výsledkem spokojený. Pořadatel hlásí sold out 1500 účastníků, konkurence je větší. A tak ačkoli jsem o pár míst horší než loni (200. namísto 172.), čas mám o čtvrt hodiny lepší.
V cíli Luke velí k „vyjetí“ až na vrchol. Panoramata jsou ještě nádhernější než na konci lanovky. Ale příště už to neradno opakovat, protože po návratu k cíli jsme se dostali do nekonečné fronty na výdej finišerských dresů (kde se na mě dostala nejmenší velikost „M“) a na lanovku dolů. Pak rychlý přesun na hotel, late check-out a hurá domů s jedinou zastávkou v Tank Ono. Bolí mě celý Nemi, tak to stálo za to :-)