Se Žábou a Sergejem ladíme formu týden předem v Krkonoších. Na 120km nastoupáme 3300m v kopcích, které mají sklony 10-20% což by měla být adekvátní příprava na druhý Kitzbúhler. Pokusně zjištuju, že bych to mohlo zkusit jet na 290W.

V sobotu ráno přesun do Kirchbergu, kde nás čeká příjemné překvapení co se týče velikosti a vybavení pokoje. Dáváme sraz s Lukem a rozjíždíme se v brdcích, kde jsme byli několikrát lyžovat. Rozjetí končíme italskou zmrzkou (citronová byla lepší) a jedeme na start pro čísla a tak.

Po návratu na pokoj ještě druhá večeře v místní číně, příprava materiálu na ráno, namíchat pití, pořešit Sergejovo kolo a hurá na kutě.

Odjezd ohlašujeme na 5:55 a tak také odjíždíme - první koridor čeká a nechceme stát úplně na konci. Nemimu to tentokrát wodjíždí ještě před startem.

A je to tu. Balík se dává do pohybu, dost se to natahuje, průjezd startem na 400 pozici. Zezadu přijíždí Luke aka DS a seřve mě, že jedu na úplně blbým místě a mám mazat za Žábou. Tak se trochu sunu dopředu. Začíná partie pokru, sázky jsou dost vysoko. Vedle mě Nemi a tak nezbývá než s kamenou tváří přihodit. Thurnpass pak už je vlastně první kopec bez kopce. Teda až do chvíle, kdy se čelo i kopec zvednou. Na wattmetru začne vytrvale svítit 350W. Pokládám karty a jedu si svých 290W. Horizont z čela grupy, asi to nejedu úplně blbě, ale dole mi původní skupinka odjíždí, naštěští se hned tvoří další a je tu první přesun. Ruce si v 6ti stupních ohřívám o zadek, prsty na nohou ohýbám jak při zimních výletech v Polabí. Děs běs.

Rozehrává se další partie. Hopsáme po schodech nahoru na Gerloss Pass. Garmin hlásí vrchol, zapínám vestu, natahuju návleky a chystám se shrábnout co je na stole. Chyba - kopec přihazuje. Pařím se ve skupině další 1.5km na skutečný vrchol. Přihazuju a sbírám první výhru. Skáču do háku někomu, kdo má chut jet. Drobná chybka, že jsem si nedoskočil za serpentinou grupu a nechávám ji jet před vjezdem do vesnice, kde jsem mohl trochu pošetřit síly o kousek déle. Jedu dlouho sám, ale bohužel ne dost dlouho. Ještě nad serpentýnkama mě dolítne malá grupa a ta mi o kus ujíždí. V serpentýnách se mi ale nakonec povede je dole dojet, ani nevím jak. Následuje, ve srovnání s loňským rokem , naprosto boží nekonečný přejezd ve skupině pod další kopec.

Další partie - Kerschbaumer. Pár lidí rovnou pokládá, držím se ve hře. Po sjezdy následují dva kratší brdky - trochu si je pamatuju z loňska - první hodně hákový. Karty držím v ruce a nechávám tahat mlaďochy z grupy. V prvním sjezdu mi poodjedjou, ale na druhým vrcholu je přejedu stejně jako pár dalších lidí. Bohužel ve sjezdu mi to ujede.

Předposlední partie - přesun pod Kitzbuhler Horn. Sedím u hracího stolu sám, karty před sebou. Z loňska vím, že už tu není nic tolik technického, aby mi grupa ujela a tak se nikam neženu. Jedu v klidu na 190W a čekám, kdo mě dojede. Rozdané karty zvedá cca 10 lidí. Na čele pořád jezdí sem a tam týpek, co má v batohu bidony a rozdává je lidem. Celkem bizár. Na občerstvovačce se spojujeme s další groupou - poznávám dost lidí co mi tak různě poujížděli ze sjezdů. Týpek s batohem jezdí sem a tam až pod Kizbuhler Horn. Tam jede naplnit bidony.

Poslední partie - nabírám vodu, větrám pinďu, jak píše klasik a v klidu vyrážím do cíle. Co kilometr poctivě piju, co 2.5km do sebe cpu gel. V půlce najednou předemnou zase týpek s bidonama čeká na borce, co jsem ho předjel. Dojíždím Michala z Kilpi, co jel Beskyda se Žábou. Dávám mu napít a pokračuju stabilním tempem do cíle. Letos to prostě musím dát. Cíl. Mám dost, ale jinak než vloni.

Postupně se sjíždíme, vyrážíme až na úplný vrchol. V klasické Alpské restauraci s výhledem dáváme oběd a pomalu se loučíme.

Po jarních lapálijích s kotníkem si konečně všechno sedlo jak prdel na hrnec. V cíli jsem byl o 25 minut dřív a nebyl na hranici kolapsu.

Bylo to boží - díky všem za společnost.