Letošní Šlapka roku míří do finiše. Pepanwagen mi dýchá na záda a hrozí mě vyšoupnout z top 10. Nezbývá proto než sezonu uzavřít Řevnickým zavírákem. S ohledem na deštivé a hlavně velmi větrné počasí je morálním úspěchem se dostavit na start, ale sotva na něm člověk stojí, a vidí, že v tom není sám, je rád. Byla by škoda si neprohlédnout neznámé lesní asfaltky takřka za humny. Účast Šlapek je silná, ale jak se brzy ukáže, žádná týmová taktika jako v polabských hnojácích se nekoná, ostatně není proti jakému jinému týmu bojovat.
Začátek se úplně nepovedl. Nejdříve spěchám k čelu za Žábou, abychom zjistili, že jsme zapomněli zahnout. Z prvních jsou poslední a z posledních jsou první. Jen co se vrátíme na správnou trasu, padá mi řetěz. Pokusy o nahození za jízdy nebyly úspěšné a bohužel se mi vymstily. Zastavuji a řetěz nasazuji ručně. Jak jsem doma zjistil, poškrábal jsem rám vedle převodníků. Ale hlavně jsem ohnul jeden čep řetězu, takže se přestal hladce otáčet, což se v průběhu jízdy začalo projevovat stále častějším přeskakováním.
Opět sprintuji a čelo závodu dojíždím až pod Karlickým údolím. Tam se loučí Honza Filip a Žába s Vláďou rozjíždějí pekelné tempo. Chtějí oddělit zrno od plev už v prvním ze sedmnácti stoupání. Bohužel zjišťuji, že patřím mezi plevy. Žába s Vláďou nedbají mého stesku, že jedou moc, a tak v odbočce na Mořinu vystupuji. Za vedoucí dvojicí naopak pokračuje budoucí vítěz Milan Kmiť, Čespa a Jarda Zákravský.
Pokračuji sám proti větru a ve sjezdu do Loděnice nabírám odpadlíka Jardu Zákravského. Táhnu ho bez střídání jednak proto, že si příliš věřím, jednak proto, že nechci mít brýle plné špíny z mokré vozovky. V ostřejším kopečku za Měňany mému konstantnímu tempu Jarda Zákravský nestačí, tak jedu sám do Tetína, kde na dlouhé minuty stavím kvůli fotopointu. Celkově jsou na trase čtyři a závodníci by se měli na všech místech vyfotit a hned nahrát fotku na server pořadatele. Závod se tak na chvíli mění v cykloturistiku. Zatímco v rukavicích bojuji s dotykovým displejem telefonu, dojíždí mě tříčlenná skupina včetně Jardy Zákravského, avšak za chvíli kvůli focení také stojí, takže odjíždím jako první. Tato skupina mě ale nakonec stejně sjíždí v Koněprusích, kde kvůli autům dlouho stojím v křižovatce.
Tentokrát se již střídáme a v poklidu jedeme na občerstvovací stanici za Zdicemi. Jeden závodník ze skupiny ale vůbec nestaví, což mě znervózní natolik, že do sebe jen rychle narvu jeden banán, doplním bidon a sám se ho vydávám stíhat. Kupodivu nikdo nikde. U druhého fotopointu se setkávám s fotografujícím Čespou, který tvrdí, že ho nikdo nepředjel. Pochopím, že nestavící závodník jel krátkou trasu a že momentálně s Čespou jedeme o bramboru. Vegetujeme jako na vyjížďce, pak pomalu sedáme na kola, když si všimneme, že se opět blíží Jarda Zákravský. Čespa prý nezávodí a nabádá mě, ať jedu, tak se zahákuji. Zanedlouho se ale Čespa připojuje a spolu s ním i Sergei. Přes další dva fotopointy v Písku a Dobříši jedeme jako na výletu. Máme nekonečně mnoho času počkat, až se všichni najedí, vyčůrají a popovídají si s organizátorem Radomírem Čížkem.
Nejhorší povrch nás čeká překvapivě ne v brdských lesích, ale na krátkém úseku jedné rozkopané ulici Dobříše. Jinými slovy trasa byla skutečně pro silničky a nezklamala. V posledním stoupání přes hřeben Brd společný výlet ve čtyřech končí, když přede mnou Sergeiovi spadne řetěz, což se zopakuje ještě několikrát, a já kvůli již velmi častému přeskakování řetězu (anebo také kvůli nedostatku energie poté, co jsem všechno snědl již na fotopointu Písek) nemohu vzniklou mezeru příliš intenzivně dojíždět. Do cíle tak po podbrdské dálnici s větrem v zádech míří nejdříve Jarda Zákravský s Čespou a já jsem rád, že vůbec nějak doplachtím. Nakonec z toho je šesté místo z patnácti celkově. Bylo to fajn.