Každý den strávený v Dolomitech, se základnou v Masi di Cavalese, by si zasloužil vlastní report. Omlouvám se proto za tento pahýl, který nemůže obsáhnout ani zlomek našich zážitků, nicméně alespoň pár svých dojmů se pokusím zvěčnit. Slova nedokáží vykreslit fantastická panoramata, která na každém metru povznáší duši. O čem jsme snili v zimě na Rouvy, se stalo skutečností. Pekelné horko a kopce až do nebes. Zvláště jeden mi vryl do paměti nezapomenutelnou vzpomínku. Passo del Manghen. Skoro 1600 metrů převýšení s progresivním sklonem na 22 kilometrech. Jeli jsme ho z obou stran. Každý sám. Stoupání až nad mraky doprovázené cinkotem zvonků krav křižujících jinak prázdnou silnici. Příhodné místo a čas na rozjímání o smyslu života. Sotva se však přehoupneme přes sedlo, začíná úplně jiný zážitek plný adrenalinu. Ve sjezdu z Passo Fedaia v rychlosti 82 km/h přibržďuji, i když jedu rovně. Pomalu získávám sebevědomí a zkušenosti, které zúročím již za pár dnů při předjíždění kolony aut ve sjezdu do Litvínova na Krušnotonu. Kopce vyjíždím opatrně s obavami, kolik toho mám ještě před sebou. Technik veřejně odhalí, že se flákám a jsem líný pořádně přišlápnout. Všechno je to v hlavě. Věřím, že je kam se posouvat. Alpský týden ve výborné společnosti mě hodně naučil. Soustředění bylo nádherné a doufám, že jsem tu nebyl naposledy. Moc díky!