Na tenhle závod nikdy nezapomenu. Obdobně jako loni v Prachaticích každý sleduje meteorologický radar. Loni udeřila průtrž mračen ještě před startem, aby v průběhu závodu déšť ustal a nakonec bylo dobře. Teď je tomu naopak. Před startem sucho a teplo, HonzaB na telefonu ukazuje, že se nám fronta vyhne, a tak všichni bereme nejlehčí kombinézu. Ass savery na kolech ale pro všechny případy zůstávají.

Půl hodiny před startem jsme domluveni na týmovém rozjetí. S hrůzou zjišťuji, že mi přestal řadit přesmykač, což se do „horské“ etapy zrovna moc nehodí. Nechápu to, ještě před hodinou bez problémů fungoval, když jsem byl vyzvednout startovní číslo. Na náměstí by měl být stánek s technickou podporou, a tak zatímco se kolegové řadí do startovního koridoru, já pobíhám po náměstí a hledám pomoc. Bohužel marně, nikdo nic neví ani neví, kdo by mohl vědět. Mezitím závod odstartoval. Nakonec mi v kanceláři závodu sdělili, že stánek s technickou podporou zavřel hodinu před začátkem a že servisní vozidlo pojede za sanitkou na konci, takže musím na trasu.

Zatímco náměstí tleská „poslednímu závodníkovi na trati“, já čekám na průjezd sanitky. Za ní však jede jen policejní auto a za ním už nic. Nezbývá než taky vyrazit. Sanitku a konec závodu sjíždím hned na dolní části náměstí, kde se to štosuje u úzké brány. Přemýšlím, co budu dělat. Má smysl se pokoušet někoho dohnat nebo si z toho udělat degustační výlet po občerstvovačkách? Začíná pršet a teplota strmě padá, stres je vysoko, tak beru variantu jedna. Letím na první kopec, což je Libínské sedlo. V zatáčce konečně vidím spásu – parkující servisní auto. Zastavuji a předvádím problém. Místo opravy dostávám náhradní kolo. Čip přilepený na sedlovce zůstává na původním kole, čip zpod řídítek schovávám do kapsy (zbytečně, protož časomíra v cíli mě stejně nezachytí). Beru Garmin a jeden bidon. Na druhý bohužel chybí košík (při následném transportu autem se bidon ztratil). Sedlo je o něco výše, než by mělo být, ale už na tom sedím a jedu a zastavovat chci až v cíli. Přehazovačka není zrovna dobře seřízená, ale nějak to jde a pořád lepší než jet bez přesmykače.

Ta nekonečná řada lidí přede mnou mě pořád žene dál. Jedu kolem nich jako na motorce. Od startu až do cíle jsem nepotkal nikoho silnějšího, což mě dostává do euforického transu. To je úplně jiný pocit, než když se s vypětím všech sil držím čela a čekám, kde mě odpárají. Jedu doraz. Celá trasa je pro mě jedna velká šmouha individuální časovky, kde si neodpočinu.

Z té šmouhy vystupují vlastně jen tři momenty. Ani nevím, v jaké časové posloupnosti. Stoupání na Kleť. Tenhle kotel je slyšet kilometry daleko. Reproduktory na max, fanoušci ve varu. Díky nim ta stojka vůbec nebolí. Průjezd Českým Krumlovem. Asi kilometrové kličkování po mokrých kostkách. Tají se mi dech, ale dobře to dopadlo. Odtud mám asi půl vteřiny slávy ve filmovém klipu organizátora závodu. A pak dojetí více než desetičlenného balíku s Lukem a Javim. Kousek před nimi Kapr. Volám na ně, co tu dělají a ať jedou za mnou. Ale nejedou. Zdá se, že je jim ve větší grupě dobře. Luke se jen ptá, jestli mám celaskon. Euforie ve mně vzbuzuje bludy, že snad dojedu i Kolíkáče, HonzuB a Technika a opět budeme na bedně, tak pokračuji sám.

Dvacet kilometrů do cíle už začínám cítit lehkou křeč, ve sjezdu pořádně protahuji nohy. Ale zpomalit nemůžu, protože jakmile mi trochu klesnou tepy, je mi příšerná zima. Ass saver zůstal na původním kole, v tretrách mám bazén. To je snad první závod, kde jsem dojet tak akorát. Nechal jsem tu všechno a nezlomil jsem se. V cíli jsem se několik minut nemohl pohnout, když mě svíraly křeče v obou nohách i v břiše. Ale jsem šťastný, že navzdory tolika nepříznivým okolnostem to takhle dobře dopadlo. Nevykašlal jsem se na to a bojoval až do konce. A nikde se nezrakvil. A to je nejvíc, co si můžu od závodění přát.